Dům Božího chleba

Drahé děti, dovolte mi, prosím, nyní citovat proroka, který řekl:

„Je vždy dobré přijít do domu Páně, ale zdá se, že je to mnohem lepší v těchto vánočních a svátečních dnech. Zdá se, že nám v tomto bylo zanecháno takové malé zvláštní požehnání. Je to velká škoda, že ten vánoční pocit nemůžeme mít celou dobu, když na sebe lidé mávají, jsou milí a volají: „Pán ti, žehnej, bratře, sestro.“ Je to velmi hezké. Tahle jedna věc se mi na Vánocích líbí.“

Ó, ano, děti, v tento čas, předvánoční čas, přichází atmosféra na celý svět, který se touží obdarovat a přát si ze srdce hojného zdraví, nekonečné pohody a lásky. Jako by tento významný den nabádal i k jakémusi bdění. Ve všech domácnostech se hromadí vánoční přání, dárky a také i mnozí chystají vánoční stromečky, a tak, ať vám všem nebeský Otec bohatě požehná.

Dnešní povídání bude tedy, děti?, ano, určitě už jste to poznaly, správně, bude o pravém významu Vánoc. Tento čas, tohoto ročního období, kdy soustřeďujeme naše myšlenky na Vánoce, ach, je to velice špatné, že máme tolik mýtů, jako je Santa Klaus, Mikuláš a podobně, namísto skutečného Krista, jak by to mělo být. Mnoho malých dětí v této zemi dnes neví nic víc než to, že Vánoce znamenají velké sáně plné hraček a nějaké mystické soby, které rychle slétnou na dům, jen aby se později dozvěděly, že to je vše vymyšlené, aby to poškodilo jejich víru, když přijde na to, co to znamená a jaký je opravdový příběh Kristova narození, který nemá nic společného se soby nebo mužem bafajícím fajfku, který má kolem límce svého pláště kožešinu.

Pojďme tedy, děti, vzhůru do Bible a čtěme, co říká věčné Slovo Boží, které nikdy nepomine. Amen.

To, když uslyšel král Herodes, velmi se rozrušil a celý Jeruzalém s ním. Svolal tedy všechny vrchní kněze a učitele lidu a tázal se jich, kde se má Kristus narodit. Oni mu řekli: „V judském Betlémě. Neboť tak je napsáno skrze proroka: ‚Ale ty, Betléme v zemi judské, nikoli nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde Panovník, který bude pást můj lid, Izrael.‘

Matouš 2: 3 – 6

A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plenek a položila ho do jeslí, protože pro ně nebylo místo v hospodě.

Lukáš 2:7

Svatý a laskavý Bůh, který nám dal ten největší Dar, děti, o jakém tento svět vůbec nic neví — Pána Ježíše Krista. Pokorně s díkuvzdáním vyjadřujeme z naší nejvnitřnější bytosti hlubokou poctu v srdcích vůči Němu za tento podivuhodné obdarování. Nemáme nic, co bychom Mu dali na oplátku. Ale Ježíš řekl:

„Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a jste obtěžkáni, a já z vás sejmu vaše břemena a vaše hříchy.“

Ó, jaká výměna! Nikdo kromě vznešeného Ježíše to nemohl udělat, děti. A my tedy děkujeme, že On to pro nás udělal. Ať jsme tedy v této hodině Jeho živými epištolami, za to vnitřní křesťanské prožití, za tyto Vánoce uprostřed našich srdcí. Jsme za to tolik vděční! Amen!

A nyní, děti, z toho, co jsme četli z Bible. Položme si otázku. Proč Bůh zvolil či vybral zrovna město Betlém? Proč se to tak stalo, že byl vybrán právě Betlém, aby byl místem narození Krále králů? Noo, je to zajímavé, že? Betlém je přeci velmi malá lokalita, velice malé město. Můžeme to vše studovat z našich dostupných map. Proč tedy Bůh vybral maličký Betlém, a nevybral třeba jiná daleko významnější města? Vždyť ona měla nejen vznešenější jména, ale také jistě i více duchovnějšího pozadí. Třeba Jeruzalém, anebo Kádes, Hebron a i jiná. Ale, víte, děti, Bůh má vždy Svoji cestu, jak věci dělá, On vše prostě koná Svým vlastním způsobem. Chvála jen Jemu!

Z názvu naší povídky se tedy dozvídáme, že překlad slova Betlém znamená „Dům Božího chleba“. Jak nádherný příběh, nás nyní čeká, děti!

Muselo to být krátce po setmění, a slunce již hodně zapadalo. Možná se už ukázaly i nějaké hvězdy, a světlo už pohaslo asi před dvěma hodinami, když malý oslík stoupal svýma unavenýma nohama po zadní stráni kopce na západní straně Betléma a dával převeliký pozor, kam klade svá kopýtka, protože nesl na svém hřbetě velice vzácný náklad. Kdo z vás, děti, ví či už poznal, jaký to drahocenný náklad oslík vezl? Napovím vám, že se jednalo o živý náklad Ano!, Výborně!, oslík poponášel Marii, těhotnou Marii, která ve svém lůně ukrývala dítě, jistě, ano, našeho Pána Ježíše! Skvělé, děti, pojďme dále. A tak Josef, muž Marie, unaveného oslíka jemně vedl, když to malé trio začalo stoupat do kopce, když putovali celý dlouhý den, a přicházeli zdola z Nazaretu. Ale těší nás, když víme, děti, že my neurčujeme náš osud. Bůh drží náš cíl našeho putování ve Své ruce. A On určil, že to bude tak, a neexistuje nic, co by mohl kdykoliv Boží program přerušit. My musíme dojít. Sláva Bohu! A Marie očekávala, že se každou chvíli může stát maminkou — měla už možná po termínu, kdy se jejich dítě mělo narodit. Ale jak už všichni víme, všechny věci jsou předem ustanoveny Bohem a napomáhají k dobru těm, kteří Ho milují. Hallelujah! Bylo také Bohem ustanoveno, že v tom dni bude vládnout krutý král, krvežíznivý Herodes. Bůh o všem věděl. Věděl i o těch daních, kdy ta doslova bezcitná vláda v té době, neměla ani pomyšlení nad slitováním pro tuto chudou matku Marii, která měla právě porodit svého prvorozeného syna, právě za několik pár dní. Přesto vše Herodes přikázal, aby všichni přišli do svého místa narození, zaplatit daně. Nehledě na to, v jakém tedy byla naše Marie stavu, musela přesto přijít. Bůh o tom absolutně všem věděl. On všechny věci, děti, předzvěděl. A jen On působí, že všechno napomáhá k dobrému. Nakonec, děti, po velkém sténání oslíka, přešli všichni bezpečně a pohleděli do údolí, kde ležel malý Betlém. Hořelo tam spoustu pochodní. Shromáždilo se tam mnoho lidí z celé Galileje, z celé provincie, aby přišli do svého rodiště, do Betléma, aby se podrobili vyměření daně římskou vládou. Ó, mé vzácné děti, bez ohledu na to, v jakém byl kdo stavu, trousili se všichni po té cestě, nemocní a nuzní a upoutaní na lůžko, s rakovinou, chudí, chromí, kulhaví, slepí, všichni museli přijít, protože to bylo bezpodmínečné vládní nařízení, za kterým stál sám vládce Herodes. Museli se všichni tomu podřídit. A když se ta naše malá skupinka zastavila, byl tam nějaký velký kámen na cestě a Josef něžně bere do náruče malou Marii a pomáhá jí slézt z toho oslíka a posadí ji na bok toho kamene, aby si i ten malý oslík odpočinul. Po chvíli spočinutí Josef popošel několik kroků dopředu… podíval se dolů a co nespatřil, děti. Uviděl přeplněné ulice v městě Betlému a hlasitý povyk ulicích a výkřiky sužovaných lidí. Ti leželi ve dvorech a na nádvořích a všude před městskými branami a jen čekali. O, děti, to musel být opravdu smutný pohled! Josef řekl: „Moje milovaná, Marie, jen pomysli. Přímo tam za tímto městem, na severní straně, tam Moábka Rut paběrkovala na Bóázových polích. A tamhle, hned za tím keřem, podívej se, za tím kopcem, tam David svým prakem skolil běsnícího lva a vytrhl mu nebojácně ovečku z tlamy. A zde, zde se postavil Jozue se svým lesknoucím se mečem — ten udatný bojovník našeho lidu, který rozdělil území a dal právě toto místo za dědictví Judovu pokolení, ze kterého, miláčku, pochází náš rod a také se právě zde možná narodí i naše miminko. Chvála Bohu!“ Když se Josef otočil, aby zkontroloval svoji ženu, zda stále sedí v pořádku dál na tom kameni, spatřil najednou její překrásnou tvář obrácenou směrem vzhůru k obloze, a všiml si, že v jejích očích se zlehounka odzrcadlila zvláštní záře. Marie se na něj podívala a řekla: „Josefe, drahý, všiml sis tamhle toho světla, té hvězdy? „A když se s překvapením Josef podíval, řekl: „No, předtím jsem si jí vůbec nevšiml, lásko moje.“ Řekla: „No, ta hvězda, drahý, ona nás provází od chvíle, kdy zapadlo slunce. Já jsem ji sledovala. To musí něco znamenat, protože mám takový zvláštní a nádherný pocit, ach, Josefe.“ Ó, mé děti! Bůh někdy takhle pro svůj lid věci dělá — ukazuje nám nějaké světlo, nebo nějakým způsobem, abychom mohli poznat, že On je nablízku a že je On na scéně stále a všechno bude vždy v pořádku. Bůh o tom prostě vydává Sám svědectví, že i my to mnohdy můžeme cítit, vnímat. Josef řekl: „Marie, víš co? Nikdy v celém svém životě jsem nebyl tak šťastný. I když jsem přišel sem na příkaz římské vlády, přesto jsem nikdy nebyl tak naplněný, jako právě teď, a nevím, proč?, má nejdražší. Zdá se, jako kdyby tady nad tím malým městem, kde jsme se toulali, už když jsme byli malí chlapci a děvčata, a také jako mladiství a ve školním věku, jakoby tu byla dnes večer nějaká posvátnost.“ Děti, co to bylo?, co způsobilo toto nadšení a nádherný stav? Ó. Svět měl dostat svůj největší Dar, jaký nikdy před tím ještě nedostal, malinký zabalený dáreček. První malý vánoční balíček, který zabalil a poslal sám Bůh. Hallelujah! Děti! Bůh zabalil do toho pomyslného vánočního papíru sám Sebe a poslal ho na svět. Možná se ptáte, děti, když Ho tedy poslal na svět, proč o tom nikdo dnes moc nemluví a proč je to tedy dnes o nějakém Santovi a Mrazíkovi? Proč to nedokázali lidé vidět tehdy a i dnes? Proč je to tak, že Ho nechtěli a ani v této generaci Ježíše nechtějí? Je to vše, děti, ze stejného důvodu! Bohem poslaný dar Ježíš Kristus jim nebyl předán podle jejich smýšlení či tradice, na kterou byli zvyklí, jak tenkrát, tak i dnes. To je ta příčina, že je Pán Ježíš byl, a i je nyní odmítnutý. Ale, co nám říká Bible, děti? My věříme Slovu v ní. A tak Písmo říká: „Dám tomuto světu super znamení.“ Lidé si totiž sami jednoho dne žádali znamení. Bůh jim řekl: „Já vám ho dám. Bude to super znamení. Bude to znamení, které bude platit po všechny věky. Hallelujah! Panna počne a porodí dítě, Syna, a dají mu jméno ‚Emanuel‘. To je to super znamení. To je ten dar, který já dám.“ Amen! A tak to platí i dnes! Když ten velký dar, Duch Svatý, padá na chudé a pokorné lidi, ti bohatí ho odmítají. Oni se nechtějí pokořit, nechtějí to takovým způsobem, jakým to Bůh posílá. Mnoho lidí chce přijmout Ducha Svatého, ale chtějí Ho obdržet takovým způsobem, jakým si to přejí sami. Ale my víme, děti, že to musíme vždy udělat takovým způsobem, jakým nám to Bůh posílá, abychom to přijali. Bůh učiněný tělem ve formě balíčku. Bůh, který naplňuje veškerý prostor a čas — který byl předtím, než byl svět nebo nějaká molekula — se Sám zabalil do malého dárku a byl položen do jeslí ve stáji, kde byl jen hnůj od dobytka a ovcí v té stáji. A v těchto malých jeslích na slámě nebo na seně ležel Bůh a plakal jako dítě. Tam v městě Betlémě. Dokážete si to představit, děti? Víte, proč se narodil ve stáji? Protože On byl Beránek. Jehňata se nerodí v bohatých domech, ona se rodí ve skromných stodolách. Ó. Tento svět Boha odmítá. Denominace Boha nechtějí. Oni chtějí Santa Klause. Chtějí něco s pozlátkem a s červenými barvami zářícími a lesklými. Odmítají pravdu Evangelia moci a vzkříšení Ježíše Krista. Není tedy divu, že pro Něj v hostinci nebylo místo. V církvích už pro Něj také není místo. Oni Ho vyhnali. Oni tomu nevěří. Oni řeknou: „S takovou věcí pryč! To je fanatizmus! S tím my nic společného mít nechceme! To je proti naukám našich otců, vyznáním víry našich předků.“ A proto je Kristus dnes zavržený, děti, stejně, jako byl tehdy v minulosti.

Jediná skutečná věc, do které bude Kristus vždy zabalen, je srdce. On chce naše srdce, děti. On v něm má kontrolní věž, kde s námi chce pracovat, přivést nás do věčného života. Jak se Bůh sám odhalil a přišel jako vánoční balíček na začátku a byl takto položen na slámu. Ta první věc, kterou měl, a která Ho tlačila do Jeho malinké hlavičky, to byla sláma a špinavý kus té hadrové pleny, kterou byl ovinut. A tak i ta poslední věc, kterou měl, byla trnová koruna, která Jej tlačila a špinavý hadr, kterým mu zavázali oči, a bili Ho po hlavě a říkali: „Jestli jsi prorok, pověz nám, kdo Tě udeřil“; a pak Ho přibili na kříž. Ach, děti. Byla to láska, láska, děti, Jeho láska k nám lidem, která rozdrtila Jeho srdce. Přesto vše, co Mu však lidé učinili, On zvolal: „Otče, odpusť jim. Oni ani nevědí, co dělají.“ To je láska, děti. Láska přemáhá všechny věci. Láska je tou nejmocnější silou, která existuje. Amen. Některým, možná jen hrstce z těch lidí v té době, a i v té dnešní, ono to však bylo zjeveno, čím Ten dar byl, a co v Něm bylo. Někteří z nich se do toho podívali, děti. Hallelujah! Bůh měl vždy malinké stádečko lidí, kteří věří Jeho Slovu. Věříte tomu, děti? A dnes má někde také někoho, kdo Mu uvěří. Amen. A tak možná drobná Marie, která tam seděla, unavená, zaprášená, a kolem šel chudý starý pastýř, který páchl jako ovce, a když viděl tu mladou matku, jak tam toho večera seděla, něco to pro něj znamenalo. Něco ho zasáhlo. Řekl: „Mám tady v láhvi trochu studené vody. Nechtěla by ses napít?“ A ta malá rodinka mu poděkovala, ta mladá nastávající maminka se napila čerstvé vody. Možná to byl jeden z těch pastýřů, děti, který tam té noci ležel na té stráni u maštale. A andělé sestoupili a začali zpívat první koledu: „Dnes se vám v Davidově městě narodil Kristus, Spasitel.“ Ó, bylo to zjeveno. Někomu to přeci jen bylo zjeveno! Sláva! Co pro nás dnes znamená ta Hvězda, děti? Daniel nám dává odpověď. Daniel 12:3, je tam řečeno: „Ti, kteří jsou moudří a znají svého Boha, budou svítit jako nebeská klenba, a ti, kteří obracejí mnohé ke spravedlnosti, budou svítit jako hvězdy navždy.“ Ó, děti!

Čím tedy dnes jsme? Jsme hvězdami. Každý znovuzrozený křesťan je svědectvím pro Pána Ježíše Krista, je hvězdou, aby odzrcadlil moc a svatost Pána Ježíše, aby Ho odzrcadlil ve svém životě, aby Ho odzrcadlil v Jeho slovech, aby Ho odzrcadlil v Jeho uzdravující moci, aby Ho odzrcadlil v Jeho zmrtvýchvstání, aby Ho odzrcadlil každým způsobem tak, jak On byl odzrcadlením pro nás skrze Boha Otce. My jsme hvězdami. Sláva buď jen Bohu na nebesích!

Příště si, děti, povíme, jak ve stejný čas, kdy putovala Marie a Josef do Domu Božího chleba-Betlému, vyšli také tři mudrcové za stejnou hvězdou na nebesích, která se jim taktéž zjevila.

Hallelujah! Bůh totiž pracuje, mé milované děti, na obou koncích současně.

Budu se na vás všechny velmi těšit. Do té doby buďte požehnané!