Jonáš

Pán vám žehnej, vzácné děti, dnes si přečteme na úvod naší další povídky následující místo Písma.
Vezměte si své Bible a můžete číst se mnou. Nalistujte si 1. kapitolu Jonáš, a budeme číst první a druhý verš.

„Stalo se Hospodinovo slovo k Jonášovi, synu Amítajovu: Vstaň, jdi do Ninive, toho velkého města, a volej proti němu, protože jeho zlo vystoupilo přede mne.“
Jonáš 1:1-2

Pozor, děti, vyplouváme!

Bylo jednou jedno město jménem Ninive. Bylo veliké, hlučné a plné lidí, kteří často zapomínali dělat dobré věci. A právě tam měl jít jeden muž jménem Jonáš.
Jonáš byl prorok – to znamená, že slyšel Boží hlas a měl lidem říkat, co je Boží vůlí. Jednoho dne k němu Bůh promluvil.

„Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu; neboť jejich zlost vystoupila přede mne.“

Ó, to nebyla veselá zpráva, děti.
To nebylo: „Jdi a řekni jim, ať se snaží být lepší.“ Kdepak.
To bylo velmi vážné zvolání:

„Zastavte se. Obraťte se. Čiňte pokání.“

Jonáš dobře věděl, co to znamená.
Když Bůh říká „čiňte pokání“, znamená to, že soud je blízko.
Ale, děti, představte si, Jonáš tam nechtěl vůbec jít.
Možná si říkal:
„Co když mě nebudou poslouchat?“
„Co když se mi budou smát?“
„Ne, nikam nepůjdu.“
A tak se rozhodl udělat něco zvláštního. Rozhodl se utéct před Bohem. Šel do přístavu, nastoupil na loď a odplul úplně jiným směrem.
Ale děti, zapamatujte si jednu důležitou věc: Před Bohem se nedá utéci. Když Bůh mluví, není to jen návrh.
Je to pravda, kterou chce, abychom poslechli.A tak loď plula dále a klidně… ale jen na chvíli.
Najednou se zvedl silný vítr. Obloha potemněla. Vlny začaly narážet do lodi. Bouře byla čím dál silnější. Námořníci se báli. Křičeli, házeli věci přes palubu, aby loď nebyla tak těžká. Každý se modlil, jak uměl. Ale bouře nepřestávala.
A co náš Jonáš? Ó, děti, ten spal dole v podpalubí. Někdy i člověk tzv. „spí“, když by měl poslouchat Boha. Ó, jé.
Kapitán lodi ho po chvíli našel a řekl:
„Jak můžeš spát, Jonáši? Vstaň a volej ke svému Bohu!“
Mezi tím si námořníci na lodi řekli:
„To je tak divné! Musíme zjistit, proč se tohle vše vlastně děje.“ A tak padl los a zjistili, že příčinou všeho je samotný Jonáš.
Podívali se na něj a ptali se:
„Kdo jsi? A co jsi udělal?“
A Jonáš jim řekl pravdu:
„Já se bojím Hospodina… a utíkám před Ním.“ Námořníci se polekali.
„Co máme udělat, aby moře přestalo zuřit?“ ptali se ho s bázní.
Jonáš odpověděl:
„Vezměte mě a hoďte mě do moře.“ Námořníci ale nechtěli. Naopak, snažili se vyřešit situaci po svém a napadlo je, veslovat zpět. Ale vůbec to nešlo. Bouře byla ještě silnější. Nakonec tedy udělali to, co jim Jonáš řekl a vzali ho
a uvrhli ho do moře. Jonáš padal a padal do hlubin divoké vody a v tu chvíli moře najednou přestalo od svého vlnobití a uklidnilo se.
Ale co Jonáš, děti? Co se s ním stalo? Pojďme rychle nahlédnout přes palubu lodě. Ó, Jonáš padal dolů, a doů, hlouběji a hlouběji.
Byla tma. Bylo ticho. A v takových chvílích si můžeme myslet, že nás Bůh už opustil. Ale, děti, je to přesně naopak. Sláva Bohu! Bůh na něj vůbec nezapomněl!, naopak, On měl s Jonášem Svůj plán a záměr. Poslouchejte, co se tedy dále stalo.
Bůh poslal velkou rybu. Ryba otevřela tlamu – a Jonáše spolkla. Chlamst! Teď byl Jonáš uvnitř ryby. Nebylo tam žádné světlo. Nebyl tam žádný únikový východ.
Jen temnota… a pro Jonáše dlouhý čas tří dnů, kde nebyl ničím rušen ani rozptylován, měl jen čas k přemýšlení o všem, co se děje…
A tam, v té noci, Jonáš konečně pochopil svůj útěk od Boha, svoji neposlušnost vůči přikázání Pána a také svoji nevíru….
Začal se modlit. Nejen slovy, ale opravdově ze srdce, děti… Obtěžkán vším, co mu Pán položil na srdce, pukalo jeho nitro bolestí, lítostí a žalem nad celou tou situací a sklonil se pokorně před Bohem. Tak jako byl ponořen v temnotě mořských hlubin, kde ticho tížilo víc než samotná voda, a jako byl sevřen v útrobách té ryby, kde každý okamžik byl zápasem o naději — tak stejně hluboko, ba ještě hlouběji, se nořil do nitra své vlastní duše. Tam, kde není úniku, kde člověk stojí tváří v tvář své vině, své slabosti i své pravdě.

A právě tam, v této nejhlubší temnotě, kde už nezbývá nic než upřímnost, se jeho srdce otevřelo. Ne slovy naučenými, ne prázdnou prosbou, ale výkřikem, který se rodí jen z bolesti a pokory. Ó. Každé slovo bylo jako kapka slzy, každá myšlenka jako tiché volání o milost.
Volal ke svému Bohu z místa, kde už nebylo kam klesnout — a právě proto mohl začít znovu stoupat.
Ó, chvála, Ježíši — za to, že On slyší i ty nejtišší hlasy z nejhlubších propastí. Za to, že i v temnotě, kde se zdá vše ztracené, zapaluje jiskru naděje. A že žádná hloubka není tak hluboká, aby z ní Jeho láska nedosáhla.
Volal se skutečným zármutkem k Bohu. A právě tento obraz ryby a moře není jen fyzickou skutečností, děti, ale hlubokým zrcadlem jeho duše. Ta hloubka moře není jen hloubkou vody — je to hloubka lidského nitra.
Ta ryba, která ho pohltila, není jen tvorem — je obrazem sevření svědomí, tíhy hříchu, okamžiku, kdy člověk nemůže utéct sám před sebou.

A právě proto, tak jako byl fyzicky v té nejhlubší temnotě, tak i jeho pokání muselo vyjít z téže hloubky. Ne z povrchu, ne z lehkých slov, ale z místa, kde se rodí pravda — z hloubi srdce.V útrobách ryby, v té tísni a temnotě, se v něm otevřel prostor, kde už nebyla pýcha, nebyla výmluva, nebyl útěk. Jen nahé srdce před Bohem. A z té hloubky, která ho obklopovala zvenčí, začala vyvěrat ještě hlubší modlitba zevnitř.

Jeho fyzické ponoření se stalo duchovním ponořením.
Jeho sevření těla se proměnilo v otevření srdce.
Jeho temnota se stala místem zrození světla.

Tomu se říká, děti, činit pokání. Jak je psáno v Bibli dále Jonáš 2:3 – „Z hloubi volám k tobě, Hospodine.“
Pokání znamená:přiznat chybu, odvrátit se od špatného a vrátit se k jedinému Bohu Kristu Ježíši.
A Bůh ho slyšel. Haleluja!!! Jaká Láska a milost, děti. Bůh mu dal novou možnost, nový začátek.
Po třech dnech ryba vyplavala k břehu. A vyvrhla Jonáše ven. Jonáš byl sice špinavý, unavený… ale živý.
A znovu přišlo slovo:

„Vstaň, jdi do Ninive.“

A tentokrát… co myslíte, děti? Ano, tentokrát byl Jonáš Bohu poslušný a šel do Ninive. Chvála!
Ninive bylo obrovské město. Plné lidí. A Jonáš začal volat:

„Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude zničeno!“

To nebylo příjemné slyšet pro všechny obyvatele města, ale bylo to pravdivé. Bylo to Boží varování.
Představte si, děti, že toto zvolání Boha skrze jeho proroka Jonáše způsobilo, že ti lidé činili pokání.
Oni neřekli:

„Ó, to se nás přece netýká.“

Neřekli:
„To je jen strašení.“

Ne, oni opravdu uvěřili Bohu. Začali se postit. Oblékli se do jednoduchých šatů jako znamení pokání. Dokonce i král sestoupil ze svého trůnu a řekl:

„Ať každý odvrátí se od své zlé cesty.“

To znamená: Přestaň dělat to, co je špatné. Obrať se k Bohu.
A když Bůh viděl, že to myslí vážně…že se opravdu obrátili…zastavil Svůj soud nad nimi…
Protože Bůh není jen spravedlivý. On je také milostivý. Chvála!

Co si z tohoto pravdivého příběhu máme odnést, děti?
Tenhle příběh z Bible není jen o rybě.
Je o srdci člověka.
A ukazuje nám: Když Bůh mluví, máme poslouchat. Utéci nám nepomůže. Pokání ze srdce je skutečná změna.
A nyní na závěr našeho povídání pro vás, děti a všechny, kdo poslouchají – Zkus si teď představit…že by Bůh mluvil k tobě samotnému.

Co by jsi udělal?
Poslechl by jsi Jej hned?
A nebo by jsi utekl jako Jonáš?

Nebo kdyby jsi udělal něco špatného…
Jak by ses zachoval? Řekl by jsi: „To nic není“?
Nebo by jsi udělal to, co Jonáš v rybě?

Bůh stále volá. Jaká milost!

A nejen Jonáše. Ale i dnes volá a říká:

„Vrať se ke mně.“

„Roztrhněte svá srdce, ne roucha, a navraťte se k Hospodinu.“
Joel 2:13