Milost

Jsme-li novým stvořením v Kristu, určitě o tom víme a nikdy více už o tom nepochybujeme. Jak to poznám? Může naše mysl klást i tuto otázku. Poznáme to podle toho, že nás náš duch odvádí od zloby, lsti, nepřátelství a všech věcí tohoto světa a centrem našeho srdce se stal Kristus. To jsou naše pohnutky. To je vše, co naplňuje naší mysl, co máme na srdci po celý den i noc. Když si večer lehneme do postele a ležíme v ní, i zde chválíme Pána, dokud mnohdy neusneme. Ráno se zase probudíme a první myšlenka je opět jen na Něj a zase Jej chválíme. On je nám vším. Stává se tím středobodem v našem životě. Neumíme si už ani představit, poodejít v myšlenkách na chvilku od Něj. Ano, jistě, máme každý své povinnosti, školka, škola, rodiče svoji práci. To je pravda. To je v pořádku. Avšak ani to nám nezabrání, nemyslet na Něj. Jsme Jím tak uchopení, že nechceme, nemáme touhu jinou než s Ním zůstávat stále při každé z činností, kterou denně procházíme. Připodobníme si to ke květinám na louce a slunci, které svítí. Květiny jsme my všichni, kteří milují Pána Ježíše Krista a sluncem je On, náš jediný Spasitel. Každá rostlinka, každá květinka nutně potřebuje ke svému životu sluneční svit. To už víme. A ony po celý svůj čas takto naklánějí své rozkvetlé hlavičky rovnou tam ke slunci. Jejich květy se plně rozvíjí a ony tam v poklidu kvetou, líbezně voní a svojí krásou, kterou čerpají ze zdroje tepla pak dokáží přivábit motýly a včely. Stále jen nabírají do svých těl tu jiskřivou blahodárnou záři, aby byly všechny čerstvé a svěží. Všimněte si, že když přichází jakýkoli mrak, který zůstává na nebi delší čas, ony se najednou celé jakoby zavinou. Ukryjí se. Přesto je den, není ještě tma, ale květy nejsou zcela otevřené jako když se zářivý třpyt slunce dotýkal jich samotných. Ony to poznaly, že přišla změna, že slunce je za mraky. A co když přijde tma a začne se smrákat a slunce zapadá? Co se děje s květinami? Správně. I ony jdou spát. Jejich květenství se uzavře zcela, ale i tak si můžeme povšimnout, že i když jsou kvítky sklopené a odpočívají se svojí nádherou zahalenou uvnitř, stále jsou jejich hlavičky přichystané pro další ranní rozbřesk, aby se plně přivítaly s prvními uchvacujícími paprsky. Sláva Pánovi! A tímto podobným způsobem po tom Slunci – Pánovi Ježíši, prahneme uvnitř našich srdcí i my. A dnešní povídání o milosti bude nevyčerpatelné téma, neboť milost našeho Pána Ježíše Krista je tak neskonale obrovská, že si to my, jako lidé žijící v těchto lidských tělech, neumíme ani představit naší myslí, natož dokonale pochopit. I když se nyní pokusíme dotknout nejrůznějších věcí, přesto nebude v našich silách pojmout a obsáhnout zdaleka vše, protože milost Pána Ježíše je ještě stále přítomná a On jedná a koná dále a všude tam, kde On chce a také skrze koho chce až do chvíle, dokud nevstane ze svého trůnu milosti a nepřijde si vykoupit sem na zem to, co patří jen Jemu. Hallelujah! A to jsme my, Jeho milovaná Nevěsta, předurčená, vyvolená a spasená jen Jeho milostí. Představte si, děti, že On nechal vyrůst každý strom. Ví o každé kobylce, co skáče z lístku na lístek. Ví také o každém ptáčkovi, kde létá. Ví o úplně všem a všech. Opravdu. Podívejme se, co o tom povídá Pán v Bibli. Jednou Pán Ježíš potřeboval nějaké peníze a řekl svému učedníkovi: „Petře, jedna ryba před nedávnem spolkla peníz. Jdi a nahoď prut. Já ti ji tam pošlu. Vyndej jí ten peníz z úst, protože ona ho nikde nemůže použít. Pak jdi a zaplať svůj desátek a poplatek.“  A přesně tak se i stalo. Amen! Pán nás přišel vysvobodit z otroctví. Přišel, aby vysvobodil i ze strachu smrti. Ano, děti. Než jsme poznali Pána, než se nás On chopil a než jsme se narodili z Jeho Ducha Božího, tak i my byli zajatci myšlenek z obav nad smrtí. Je to tak. Ale dovolte, abychom si k tomuto tématu smrti opět pověděli blíže z Písma a uviděli tu nejvzácnější milost. Milost našeho Pána Ježíše Krista. Není totiž třeba se bát smrti. Ano, samozřejmě, nikdo z nás ji nechce. Ale víte, že když se člověk znovu narodí, že už nemůže zemřít? Jak může ten, co se znovu narodil a má tu Boží holubici uvnitř ve svém nitru, jak jsme si povídali v našem z příběhů, mít věčný život a pak zemřít? Vidíte? Nemůže. Jediné, co smrt , to slovo smrt znamená, je odloučení, oddělení člověka od přítomnosti našich očí. Ale on zůstává v přítomnosti Boha a stále bude. Není to tedy nic těžkého. Smrt je vlastně nádherná věc, protože nás přivádí do Boží přítomnosti. Ale nyní, samozřejmě, my jako lidé, kteří se tu pohybují v těchto temných věcech, nerozumíme tomu tak, jak bychom měli. A když přijde ta dusivá bolest smrti, to způsobí, že i ten nejsvětější z nás se bojí a takzvaně couvá z té pozice umírajícího. Tímto přesně procházel i náš Pán a zachoval se naprosto stejně, neboť Jeho slova to potvrzují, že i On se bál. On pověděl: „Mohl by mě tento kalich minout?“ Je to strašná věc, neberte to špatně, protože ano, smrt, to je trest za hřích. A musí to tak být. Ale když se můžeme podívat za tu oponu, tam na to místo přechodu ze smrti za Pánem. Tam se dnes člověk touží podívat, jaké to tam asi je. Kdo je tedy Kristus? Bůh! Bůh je Logos. Bůh byl na počátku. Dříve než bylo světlo. Dříve než se objevil atom. Dříve než byla jakákoli hvězda. Dříve než existovala jakákoli viditelná věc, Bůh naplnil celý prostor. A v Něm nebylo nic než čistota: čistá láska, čistá svatost, čistá spravedlivost. To byl Duch. On pokrýval celý prostor od věčnosti. Ano, my to nejsme schopni porozumět nyní. Přesahuje to vše, co bychom si mohli představit. A nyní ten Logos, lepší slovo pro Logos je i teofanie. Vyšlo od Boha, začalo se formovat do tvaru těla. Teofanie je tedy oslavené lidské tělo. Není z masa a z krve. Je to jakási forma lidského těla, které nejí ani nepije, ale je to stále tělo. Tělo, které na nás očekává, jakmile opustíme toto naše přítomné fyzické tělo.
A právě v takovémto těle – v teofanii byl Bůh. A On řekl: „Udělejme člověka ke svému obrazu a podle své podoby.“ A tak se stalo. Člověk v této teofanii vládl všem rybám, vládl
nad ptactvem a nad zemskou zvěří. Tehdy však nebylo člověka, který by obdělával zemi. Bůh tedy pak stvořil člověka z prachu země. Dal mu ruce, jaké má šimpanz. Dal mu nohy, jaké má medvěd. Učinil toto pozemské fyzické tělo na obraz zvířecího života ze stejného druhu materiálu. Naše tělo je vyrobeno ze stejného druhu materiálu jako má kůň, pes nebo jakékoli zvíře. Skládá se z vápníku, hořčíku, ropy, vesmírného světla. Je vytvořeno z prachu země z něhož pochází. A nyní. Možná se někteří z vás zeptají. Dobře, ale jaký je potom rozdíl mezi zvířetem a člověkem, když jsme ze stejného materiálu? Správná a důležitá otázka, děti. Rozdíl je v tom, že Bůh vložil do člověka duši a do zvířete ji nevložil. Protože duše, která byla vložena do člověka, je i tou teofanií. Sláva Bohu! Pán přísahal a napsal smlouvu. Stal se člověkem. Bůh se stal tělem mezi námi, aby nás vykoupil. Jinými slovy, Bůh se stal hříchem, abychom se my hříšníci mohli stát Jeho součástí. A když se staneme Jeho součástí, jsme součástí Jeho! A když jsme se znovu narodili, jsme Boží synové a dcery a máme věčný život a nikdy nezahyneme. Ó, jaký požehnaný Spasitel! Jaká přenádherná, pro nás lidi, nevysvětlitelná  MILOST! Bůh, který ví, co znamená spravedlnost, se musel stát nespravedlností, aby pocítil, co je to být hříšníkem, aby se pak mohl vrátil a usmířit, vykonat smíření a být k lidem milostivý. Bůh nemohl trpět v Duchu. Musel se stát tělem, aby mohl cítit, aby pocítil bolest nemoci, aby pocítil pokušení chtíče, aby pocítil pokušení nedostatku, aby pocítil pokušení hladu, aby pocítil moc smrti. Aby pak vše mohl vzít na sebe samého. A Ježíš byl tím tělem, kdo to vše nesl, na koho to bylo vloženo a On to vše snesl, všechny tyto útrapy za celý svět. Proto On ví, jaký je to pocit, když onemocníte, děti, jste pokoušeni, sváděni či cokoli, On to ví, On tomu absolutně rozumí, rozumí a soucítí s vámi všemi. Není divu, že Ježíš mohl říci:

„Je mi dána veškerá moc v nebi i na zemi.“

Matouš 28:18

Bůh a člověk se stali jedním. Nebe a země jsou jedno a navzájem se objaly a On byl tím, kdo mohl vykonat smíření za naše hříchy. Proto se v jeho jménu dějí uzdravení. On zná naše nemoci. Ježíš zná tvou bolest, může tě zachránit a uzdravit, jen přines své břemeno Pánu a nech ho tam. Když je naše tělo ubité nemocí a my nemůžeme znovu získat zdraví, pamatujme, že pouze Bůh v nebi odpovídá na modlitby. To je vše, co On chce. Jen to tam nechejme. Proč? On je Velekněz, který tam stojí a ví, jak se cítíme. A jen On ví, jak nás opět smířit a vrátit zpět do milosti a ke zdraví. On ví o tom všem, On trpěl. Když nemáš, kam bys složil hlavu, On byl na tom úplně stejně. Když nemáš šaty, do kterých by ses mohl převléknout, On byl taktéž na tom stejně. Když se ti posmívají a pronásledují tě. On byl opět na tom stejně. Chvála! Když šel na tu horu, všechny ty malé červené skvrny na Jeho rouchu se po chvíli staly jednou velkou skvrnou a všude kolem Něj kapala krev. Jeho
slabé tělo. Už nemohl ani chodit a upadl. Šimon z Kyrény, černoch, mu pomohl vynést kříž na kopec. A když ho přibili na kříž, sténal, aby mu podali vodu. Každý, kdo krvácí, potřebuje vodu.

„Jako laň dychtí po vodních tocích, tak má duše dychtí po tobě, ó Bože!“

Žalm 42:2

Pán krvácel. Řekl: „Dejte mi napít!“ A oni mu dali na houbu ocet
a On ho odmítl a nepřijal. Byl to Beránek Boží, který umíral místo nás, aby přinesl člověku smíření. Nebeský Bůh! Billy Sunday, americký evangelista, jednou řekl, že na každém keři seděli andělé a mluvili k Pánovi v té chvíli: „Jen uvolni ruku a ukaž prstem, my tuhle situaci změníme….“ Ach, jaká milost pro nás!, že On se rozhodl, vyplnit vůli svého Otce a ne tu svoji. Velcí učenci chodili kolem a říkali: „No, jestli jsi Syn Boží… Pomohl jsi jiným, nemůžeš pomoci sám sobě? Slez z kříže a my ti uvěříme.“ Mohl se zachránit. Jistě, On mohl! Ale kdyby zachránil sám sebe, nemohl by zachránit ostatní. A tak dal sám sebe. Požehnáno budiž Jeho jméno! Dal sám sebe, abych já mohla být spasena a vy abyste mohli být spaseni. Ach, láska, která nemá sobě rovného. On nemusel být nemocný. To vzácné tělo, které se narodilo z panny, ono nemuselo být nemocné. Ale onemocněl, aby věděl, jak se přimlouvat za nás, když jsme nemocní. A na Golgotě, když Ho ta stará včela smrt jednou bodla svým žihadlem. Každý z nás víme, že když včela bodne či jakýkoli další hmyz s žihadlem, přijdou o své žihadlo a už nikdy více nemohou bodnout. Když pak odletí, stále je to včela, vosa, ten hmyz, ale už nemá žihadlo. Jediné, co již může dělat, je bzučet a dělat hluk a povyk. Tak je to i se smrtí. To je to jediné, co může s věřícím udělat. Hluk. Rámus. Pán ale zachytil to žihadlo smrti ve svém vlastním těle! Jaká milost! Jen On to dokázal. A třetího dne vstal z mrtvých, setřásl ze sebe ten osten tam a dnes se potvrzuje stále mezi námi a je živý. To je náš Mesiáš. To je náš požehnaný Spasitel. Když toto porušitelné tělo oblékne neporušitelnost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost, tehdy se uskuteční slovo, které je napsáno: ‚Smrt byla pohlcena ve vítězství.‘ Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvůj osten? ‘ Ostnem smrti je hřích a mocí hříchu je Zákon. Budiž dík Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. Tak tedy, moji milovaní bratři, buďte pevní a nepohnutelní, stále se rozhojňujte v Pánově díle, vědouce, že vaše námaha není v Pánu zbytečná.

1. Korintským 15: 54-57