Mistrovské dílo rodiny

I řekl Bůh: Učiňme člověka k našemu obrazu, jako naši podobu, aby panovali nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem a nad celou zemí i nad všemi plazy pohybujícími se na zemi. Genesis 1:26    

Milé děti, dnes si povíme další příběh na vaše přání, ve kterém si ukážeme, jaká je prapodivná a pro nás lidi tak lidským rozumem nepochopitelná věčná Láska Boha, který nás stvořil sám ze Sebe.

Bůh na počátku učinil svého prvního člověka. Udělal ho z ducha. A duch je neviditelná část člověka, kterou my lidé nevidíme. Nyní Bůh stvořil člověka ke svému vlastnímu obrazu. 

A první člověk, který byl stvořen, měl vládu nad celým stvořením, stejně jako má Duch Svatý vládu nad Církví dnes. Vedl stvoření. Vedl zvířata.
Nebyl však nikdo, kdo by obdělával půdu, a tak Bůh stvořil člověka z prachu země. A tomutostvořenému muži mohl dát ruce jako opice, mohl by mu dát nohy jako medvěd a vše ostatní. Cokoli udělal, prostě dal vše dle Sebe dohromady a vytvořil člověka. Poté vložil Bůh do tohoto muže nesmrtelného ducha, který nikdy neumírá, a stal se živou duší. A tak nyní, když se mnohdy různí vědci a badatelé hádají a tvrdí:

„No, nohy člověka vypadají jako medvěd a jeho ruce vypadají jako od opice, on se jistě vyvinul z ní….“ Zkrátka věda se snaží říci a dokázat, že původ člověka pochází z této evoluce, z jedné buňky vše. To s tím nemá ale nic společného, děti.
Naše tělo je z masa, ve kterém právě žijeme, je jako náš dům, příbytek, který se jednou vrátí do prachu země. Ale duch v tomto našem stanu, on je nesmrtelný a  pochází od Boha.

To je obraz Boha. Protože je psáno – „Bůh je Duch.“

Když Bůh tedy učinil Adama a Evu, stvořil všechno stvoření a bylo to nádherné. Adam vládl Boží mocí. Mohl říct cokoli a všechno ho poslouchalo stejně jako Boha.

Měl dokonalé společenství s Bohem, chodil s Bohem a mluvil s Bohem a komunikoval s Bohem. Měl každodenní obecenství s Pánem.

A nyní, na počátku byli ti dva jedno. Když Bůh stvořil člověka, učinil ho dvojitou osobou  –  muže a ženu. A oddělil je v těle. Bůh byl tak opatrný. Nikdy nevzal hrst prachu, aby stvořil Evu.

Ona byla jinak utvořená, děti. Vznikla jako tzv. vedlejší produkt tím, že Bůh vstoupil do Adamova srdce a bere jeho žebro přímo zpod jeho srdce. A vezme jeho žebro a z něj stvoří Evu.

On je Stvořitel a tak ti dva jsou jedno. Duše, duch a tělo jsou jedno. Jsou dokonale jedno společně, skutečná žena a skutečný muž.A to je typ Krista.

Ze svého vlastního srdce vzal svoji milou, která je tak čistá a věrná, jak jen může být. Jako lilie. Nádherná bílá lilie.

Podívejte, děti, co řekl král Šalamoun –

„ Pojď, moje lásko, kráčejme mezi granátovými jabloněmi. Naplňme se láskou.“

Žena je vytlačenou formou z mužovy hrudi. V souladu, s láskou jednoho k druhému, to je rodina. Boží mistrovské dílo.A každá opravdová rodina se projevuje takto i zde na zemi. V souladu, s láskou jednoho k druhému, to je rodina.

Eva byla tou nejkrásnější ženou na celém světě, ta malá Eva. Můžeme vidět její dlouhé rozpuštěné vlasy. A možná byly blond. Oči měla modré jako blankytná obloha a třpytily se jako hvězdy. Jakého miláčka Adam měl. Neexistovala žádná vulgárnost, ta byla v nedohlednu. Ona chodila stále s v lásce a úctě s Adamem, pod jeho ochranou a když třeba přišli na nějaké místo, kde byla voda a náhle se zvedl vítr, řekla: „Ó, Adame, fouká vítr, co s tím?“

Adam jako její muž se postavil a zvolal: „Utiš se.“ A vítr se utišil. A pak šli dál… A najednou zařval v dáli velký silný lev. Eva se ale nevylekala, protože v ní nebylo nic, co by ji vylekalo. Zeptala se jen: „Miláčku, co to je?“ Adam si toho lva přivolal, řekl: „Pojď sem, brachu.“ Pohladil ho po tlamě, a on zamňoukal jako nebojácné spokojené kotě, a následoval ho za ním jako malý pejsek, který jde za vámi, když vycházíte z domu na procházku s ním, aby se vyvenčil. A zde, opodál přichází přenádherná mladá tygřice. Adam ji také oslovil a potom s ní začal mluvit, a ona šla také za nimi.

Ale víte, děti, blížil se večer, slunce pomalu zapadalo. A Adam řekl: „Miláčku, musíme jít do sboru. Musíme jít na bohoslužbu.“ To nebyla žádná denominace, bylo to místo, nekončící, všudypřítomné, ve velikém lese, pod celým širým nebem. A tak šli a poklekli, zatímco se slunce choulilo ke spánku a zapadalo. I náhle sestoupil Otec. Blesky zářily, hromy duněly. A nad keři se snášelo nádherné majestátní světlo a sestupovalo dolů. Můžeme slyšet ten milý Otcův hlas, jak říká: „Děti, líbil se vám ten dnešní den? Tatínek vás přišel políbit na dobrou noc a uložit vás ke spánku.“

A políbil Adama na tvář a Evu políbil na druhou tvář. A když Adam natáhl svou velkou paži a Eva si položila svou líbeznou hlavu na jeho ruku jako na polštář, usnuli ničím nerušeným spánkem. Nic je nemohlo vůbec vyrušit. Otec nad nimi bděl. Na zemi nebylo nic, co by jim mohlo ublížit. Lev leží tady, tygřice leží tamhle. Otec je všechny uložil… ó, jaký Otec, děti! Nebylo to nádherné?

Ale po nějakém čase mezi ně vstoupil hřích a on ten celý dokonalý obraz všeho pokazil. Ano. Přesně to se stalo. Písmo nám říká. Muž zhřešil. Žena vůbec nezhřešila. Žena byla ve skutečnosti svedena. Adam nebyl sveden. On věděl, co dělá. Eva si ve skutečnosti myslela, že je v pořádku. Přijímala totiž nějaké nové světlo-nauku, učení, které jí v té chvíli satan přišel nabídnout a Eva to přijala.

A tímto krokem, rozhodnutím obou, Adam ztratil svůj určený původ v zahradě Eden. Jeho vztah, společenství s Bohem tam bylo přerušeno kvůli hříchu neboli nevíře. V co byla ta nevíra, děti? Kdo z vás to ví? Ano, všichni zde to víte a odpovídáte naprosto správně. Jen to po vás zopakuji, ano, byla to nevíra v Boží slovo.

I dnes je tomu stále tak, satan se snaží pořád o totéž a stále podává jakési nové světlo. Držte se, děti vždy jen Bible. To je to. Mezi rozumem a Božím Slovem je obrovský rozdíl. Boží slovo je pravdivé a rozum je falešný. Nemůžeš nic zdůvodňovat svojí rozumností. Je to tak. Naše mysl není, není dost dobrá nebo nikdy nebude, abychom pochopili Boží věčnou moudrost. A proto tomu, co říká Bůh-Slovo Boží, musíš věřit. Amen.

A tak náš první otec Adam a matka Eva upadli skrze nevíru, a to přerušilo vztah s Bohem a oni byli vyhnáni ze zahrady Eden.

A nyní, děti, uvidíme, co Bůh musel vykonat, abychom se i my dnes zde v této době, mohli nadpřirozeně narodit.

Když tedy člověk zhřešil, vytvořil si sám své vlastní lidské přikrytí, použil k tomu fíkové listí.  Dnes tomu říkáme náboženství. Je to něco, zač se zakrýváme. Jako třeba naše šaty, oblečení. Nosíme je na sobě, abychom skryli naše nahá těla. A nyní, Adamovi a Evě by toto přikrytí fungovalo jen do té doby, než by se museli oba dva postavit před svého Otce-Boha tváří v tvář.

A když by se tak stalo, v ten moment by si uvědomili, že je to nedostačující přikrytí! Vše by selhalo, každý jeden z těch mnoha fíkových lístků by okamžitě opadl. Ale vševědoucí, všudypřítomný, nekonečný Bůh věděl, že by se takto před Něj nemohli nikdy postavit, a i oni to poznali, protože se najednou schovávali někde opodál v křoví.

Bůh si ve své lásce ke svým dětem pomyslel, – „No, vyjděte ven, Adame a Evo.“ A při tom všem, ach!, už měl připravený plán, jak je oba zachránit. Haleluja!

„Když uvidím krev, přeskočím vás!“ „Život leží v krvi!“

Jak nádherné, děti! A tak Bůh jde a uvidí na stráni beránka, vezme ho, zabije ho, stáhne z něj kůži a nechá ho zemřít. To je to, co Bůh vykonal před 2000 lety ode dneška na Golgotě. Co za oběť to muselo být, aby zaplatila za hřích světa-nevíru. Náš Pán Ježíš Kristus. Beránek Boží! Amen.

Bůh se, děti, nemění, On má stejný program Boží i dnes. Jediné, co se mění, je doba. Boží cesta je zde pro každého z nás připravená a pokud půjdeme jen po ní, nikdy nezabloudíme.

Je to děti jako v bludišti. Představte si bludiště, ve kterém se nacházejí mnohé cesty, ale jen jedna jediná vás vyvede správným směrem z něj ven do cíle. Jen jedna z nich. A tak i v tomto příběhu, stále živém příběhu zde, nás vyvede ven z hříchu ta zcela jediná správná Cesta, která je současně Pravdou a Životem, Bůh v osobě syna Božího Ježíše Krista. Amen!

A nyní, když tam stál Adam s Evou s těmi zakrvavenými kůžemi kolem sebe ovinutými, Bůh řekl: „Adame, protože si namísto Mě poslechl svoji ženu, vzal jsem tě ze země, a tak tě i do země vrátím. A ty, Evo…. A, ty, hade…..“ Takto tam všichni stáli a poslouchali rozsudek, Boží vyřčený soud. Bůh musí dodržet své vlastní Slovo.

A tak nyní si zkusme představit, děti, pohled na Evu, když to uslyšela, stejně tak i Adam…. zadívala se na svého Adama. Její dlouhé světlé vlasy, které jí visely na zádech, ty velké, jasně modré oči, které vypadaly jako nebe, které stvořil Bůh, tekoucí slzy z nich, smíšené s krví na šatech a stékající po těle Evině…

Adam ji svým silným tělem popadl, přitáhl si ji k hrudi, a i tam se mísí velké slzy jako kapky deště, co padají jako vodopád z hory, stékají po ovčích šatech, krůpěje krve se řinou z nich na zem. A najednou Bůh říká „Musíte odejít z mé přítomnosti, děti.“

A nyní vidíme Evu a Adama, jak jdou s rukama kolem sebe, jak takhle odcházejí plni smutku, bolu a žalu….. a ….Ó, děti!, co myslíte??? Je to snad konec tohoto příběhu?

Ne, není, chvála Bohu na výsostech!,  protože je psáno – „Bůh tak miloval….!“On, milující Otec Bůh by nesnesl pomyšlení, nechat své děti jen takto odejít.

Zavolal je zpět a řekl: „Učiním nepřátelství mezi tvým semenem a semenem Satanovým.“Ó, jaká to věc! Jen pomyslete na ten plán! Když se to vše událo, děti, odehrálo se to na Golgotě, kdy sám Bůh sestoupil skrze ženu narozenou z panny…..

Ó, děti a tento příběh se dále posouvá a doplňuje a žije! A jelikož se nám chýlí čas k závěru této povídky, mohu jen říci, že vy jste, každý jeden z vás tou živou duší, která rozhoduje i o vašem určení, vašem místě určení v tomto krásném příběhu Lásky.

Ty máš svobodnou morální volbu. Můžeš si sám zvolit. Můžeš věčný život přijmout nebo můžeš věčný život odmítnout. Jsi draslík a vápník z tohoto světa. Z toho byla stvořena naše těla. Pán Ježíš vás nikdy neudělal andělem, ani andělem nikdy nebudete. Udělal vás mužem a ženou a takovými zůstanete.

Pokud milujete život, potom život hledejte. Pokud nepřijmete spravedlnost, pak vás přemůže nespravedlnost. Nepřijmete-li Krista, přemůže vás svět. Duch Svatý se vznáší, dvoříse a volá:

 „Ó, pokud přijdeš, já odstraním to kamenné srdce. Pokud přijdeš, vložím do tebe nového ducha. A pokud přijdeš, Já vejdu do toho nového ducha a budu v tobě přebývat, žít.“

Děti, miluji Jej, ó, jak Jej miluji. Chci Ho vidět. Má nejhlubší touha mého srdce je uvidět tu líbeznou osobu, Pána Ježíše. 

A jaká je vaše touha?

Píseň –„Jak Jej miluji, Jej vyvyšuji, On je mi Sluncem svit, On je mi vším.

              Velký Stvořitel, je můj Spasitel a Boží plnost přebývá v Něm.