Neznám toho člověka

„Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, se i já přiznám před svým Otcem, který je v nebesích. Kdo mě však před lidmi zapře, toho i já zapřu před svým Otcem, který je v nebesích.“

Matouš 10:32-33

A nyní ještě další místo Písma si přečteme –

Ale řekl mi: „Moje milost ti stačí; vždyť má moc se dovršuje ve slabosti.“

2.Korintským 12:9

Nádherný čas z milosti Boží vám všem, mé děti, přeji a jsem tak moc ráda, že mne i nadále vy sami inspirujete k dalšímu povídání si o díle našeho Pána Ježíše Krista, který je stále s námi i nyní v tomto posledním čase před Jeho brzkým příchodem.

Minulá povídka s názvem Mistrovské dílo rodiny byla na přání našeho bratra Adámka a dnes tedy zazní příběh, který si přál bratr Peťulka o tom, jak tehdy apoštol Petr zapřel Pána Ježíše Krista.

Tak tedy, děti, Petr, jeho zaměstnáním neboli prací, které se věnoval, byl rybolov. Zamysleme se nad Petrem, tím rybářem, který neměl ani tolik vzdělání, aby se uměl podepsat. Ano, je to tak, Bible nám to říká. Byl nevzdělaný a neučený. Ó, a to je to, děti, žijeme v čase konce a tak nejde zde nyní o jakékoli vzdělání, které dosáhneme, umět to či ono, vystudovat tu či onu školu a být někým, jde pouze o to, stát se před Pánem Bohem nikým a ničím.  Pokud jsi hotov zcela zapomenout, že jsi někdo a hotov stát se ničím, pak tehdy tě Bůh může použít a něco z tebe udělat. Ale ty musíš nejprve zapomenout, že jsi někým důležitým. A tak čím více toho můžeme ze sebe odstranit, tím větší prostor dáme Duchu Svatému, aby do nás mohl vstoupit. Haleluja! Podobně, jak řekl Eliáš Jozafatovi a těm ostatním: „Vykopejte tady mnoho jam; čím hlouběji budete kopat, tím více místa si uděláte pro vodu.“ A čím více se zbavíme samých sebe, našeho vlastního neřádu a vlastních schopností, kolik jich jen můžeme ze sebe vyhodit, tím více místa zbude pro naplnění Duchem Božím; tak dlouho, jak to jen můžeme dělat. Uveďme si příklad pro lepší pochopení. Všechny děti zde u nás musí chodit, navštěvovat povinně základní školu. Tak si to přeje císař. Bible nás učí, dejte císaři, co je císařovo a Bohu to, co je Boží. A tak my zde musíme navštěvovat a chodit povinně do Základní školy. A nyní, když píšete třeba test, písemnou práci. Co uděláte?

Ano, snažíte se na ni doma poctivě naučit, abyste dosáhli co možná nejlepšího výsledku. Ale?, po čem volá naše srdce?, je to vskutku dobrá známka z našich vědomostí, které se učíme jak nám svět mnohdy říká a nebo je to něco, co nás uchopí a vede před touto písemkou do modlitby a prosby k našemu Pánu Ježíši? Vydat se Jemu, požádat rodiče o modlitbu: „ Tati, mami, pomodlete se za mne, prosím, píši dnes test!“ a nebo sami takto přistoupit s otevřeným a upřímným srdcem. Mít spolehnutí v Něm samotném, že nás provede skrze vše. Věřit Ježíši.

Nikdy! však nepodvádějte kvůli lepší známce, ne, děti, mějte raději 5, než-li výbornou známkus podváděním. Přesně tak. Chceme sloužit Pánovi a ne ďáblovi. Amen.

Takto přistupuji i já ke svým třem synům, říkám jim často: „Kluci, nezajímají mne až tak vaše vědomosti a známky ve škole, ale spíše to, jak chodíte každodenně před Bohem ve svém jednání a chování…“

Přemýšlejte o tom všichni, děti. Prorok nám říká k tomu i tato slova –

„A právě to platí pro nás dnes. To je to, co já potřebuji. Potřebuje to každý člověk; totiž zmařit sám sebe, zmařit své vlastní schopnosti, zříct se toho, čím člověk je, aby se mohl zcela a úplně vydat Duchu Svatému. Potřebuje to hospodyňka. Potřebuje to školák. Potřebují to dokonce i naše malé děti.“

Tedy, být svázaný. Bůh obchází ty šlechetné a přijímá ty slabochy. Bůh míjí ty, kteří si myslí, že jsou něčím, aby přijal někoho, který neví nic, aby mohl vykonat v jeho životě svůj záměr. To je zapotřebí.  Bůh může udělat moc ze slabosti. Dělal to tak vždycky. Když si vybíral své učedníky.

No, není to, děti, zvláštní, že nás Bůh přirovnává k ovcím? Ovce, to je to nejbezradnější stvoření, jaké existuje. Neexistuje nic tak neschopného se bránit, jako ovce. Králík dokáže pelášit, veverka vyšplhá na strom, pes může kousat, lev může trhat, kůň dokáže kopnout, pták dokáže vzlétnout — avšak ovečka?, ta stojí zcela odevzdaně a v koncích.

A nyní tedy Petr, děti, podívejme se, co se stalo, když se vrátil po té události, o které si povídáme. On šel lovit ryby; byl úplně odrazen, pohnut v srdci, neboť si uvědomoval, že zapřel Krista. Ó, aj! Vzpomínal v mysli živě na tu chvíli, když tam stál a jak Ježíš jemu v lásce říkal: „Petře, ty říkáš, že mě miluješ?“ Ach, děti, Petr si celou tu situaci znovu a opětovně přehrával sám v sobě, i to, jak Pánovi Ježíši odpověděl: „Ó, Pane, Ty víš, že Tě miluji.“ Řekl: „Já Tě miluji. Jsem připraven za Tebe umřít.“Ježíš řekl: „Petře, ty si jen myslíš, že to míníš vážně, ale ty mě třikrát zapřeš, ještě než…, než kohout zakokrhá.“A pak, když zjistil, že se to doopravdy stalo; když Pán tam stál a Petr pověděl: „Neznám Ho! Uvědomil si, že je to pravda a zvolal: „Vím, že jsem Ho zapřel!, ach, vím, že jsem Ho zapřel jsem v přítomnosti Piláta. Zapřel jsem Ho v přítomnosti…když ta obyčejná žena přišla a řekla: „Nejsi jeden z nich?“ Ó, rychle jsem ze sebe vyhrkl – „Ne!“ A dokonce se i zapřísáhl, děti, že nikoli, že to nebyl on. Ó, ocitl se v hrozném stavu. A právě tehdy zakokrhal kohout. Petr zapřel Pána Ježíše přesně tak, jak bylo předpovězeno. Uviděl Ježíše, jak tam stál a podíval se… a On se ohlédl dozadu na Petra. Jaká chvíle, děti pro Petra. Petr odešel. Ó, on byl tolik znechucen sám sebou v tu chvíli a řekl si: „Proč já vlastně ještě žiju?“

A tak po chvíli zoufalství a bolesti v jeho nitru řekl: „Myslím si, že bych se měl vrátit prostě zase jen k rybolovu. Nemohu už déle kázat, nemohu, zradil jsem a zklamal Pána a i sám sebe, prostě se vrátím zpět a začnu znovu rybařit.“ A tak Petr odešel. Vrátil se ke své dřevěné lodi, vyplul na širé moře a vrhl rybářské sítě a lovil celou noc, takto v bezútěšném stavu sám se sebou a svým smutkem a při lovu nechytil ani jednu rybičku. Byl ve zcela slabém bodě. Neměl vůbec nic. Byl sám sebou odrazen, dospěl absolutně ke konci svých vlastních schopností.

      Myslel si, že byl přeci velkým a zdatným, silným mužem, když ještě nedávno usekl takhle sluhovi velekněze ucho. No, pomyslel si, že byl někým, že se něčemu naučil. Ale nevěděl zhola nic. Musel na všechno to, co získal sám ze sebe, zapomenout.

A tak když se tam nacházel v té své bárce za úsvitu měsíce, řekl si: „Dobře, vím už jenom jedno — jsem přeci rybář. Můžu se stále ještě postarat o sebe lovem ryb.“ A tak znovu nahodil svoji síť do moře a setrvával v čekání, že nakonec se přeci jen ryby zachytí do sítě v moři. Ale opět nic, zase, děti, nic nechytil. Ó, jaké znechucení! Pokaždé, když síť vytáhl, byla prázdná. Byl tak odrazen, naštván! Nacházel se v tom nejslabším a bezmocném momentě, když zvolal „Nejraději bych z téhle lodě vyskočil. Nestojím za nic.“

Mezi tím, když už se rozednívalo, připluli na moře za Petrem ostatní učedníci, protože jej hledali a dělali si o něj starost. Uviděli ho a pluli tedy za ním.

A najednou Petr jakoby z dálky uslyší nějaký hlas, který volá: „Děti, máte nějakou rybu?“

Podíval se směrem ke břehu, odkud zazněl pro něj tak známý hlas a když se tím směrem podíval, stál v dáli nějaký muž. Petr jen odpověděl: „Celou noc jsme se lopotili a neulovili jsme vůbec nic. Myslel jsem si, že jsem rybář.“ Povzdechl si se zármutkem Petr.

„Jsi to ty, Šimone?“, ozvalo se opět ze břehu.

„Ano, pachtil jsem se celou noc a stejně tak jsem nechytil nic. Ó, žádné ryby tam prostě nejsou.“

Hlas ze břehu zase zvolal: „Dobře, hoď tedy síť na tuhle stranu.“ Petr chtěl odvětit a také řekl jen : „Dělali jsme……Coooo?“ „Na tuhle stranu? To jsme přece také dělali!“

Hlas znovu odvětil: „Vrhni síť na tuhle stranu.“

A tak Petr směle hodil sítě jak mu Hlas určil a zatáhl. Ó, děti!, najednou se něco stalo!Petr se v tu chvíli, kdy uposlechl Hlasu, stal naráz silný. Ó, aj! Popadl svůj starý rybářský plášť, ovinul si ho kolem sebe a zakřičel, co se jen dalo: „Bratři, to je On!“ A vesloval a vesloval v lodi a předběhl všechny ostatní, když se snažil co možná nejrychleji, dostat se až ke břehu.… než ostatní stačili přiveslovat, i když také pospíchali, jak jen mohli. Ale Petr je všechny předhonil, protože najednou ve veliké radosti a s velikým odhodláním skočil do moře a svými tempy plaváním předstihl zcela úplně všechny. Haleluja! Jaká radost to pro něj najednou byla, děti!S pláštěm ovinutým kolem sebe, celý mokrý a unavený vyšel na břeh….

Co se stalo, děti? Když byl Petr silný, nemohl udělat nic, ale když zeslábl, pak se teprve stal silným. Ó, ano. Amen! Být silný s Ježíšem!

A jak tedy tato část příběhu skončila? Kdo ví, děti? Co se ještě muselo stát? Ó, sláva Bohu! Pojďme si ještě tedy na závěr přečíst, co Pán Ježíš Petrovi na vše pověděl, stejně tak Petr, když k němu ve velikém spěchu doplaval.

Když posnídali, řekl Ježíš Šimonu Petrovi: „Šimone Janův, miluješ mne více než tito?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky.“ Řekl mu opět podruhé: „Šimone Janův, miluješ mne?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé ovce.“ Řekl mu potřetí: „Šimone Janův, máš mě rád?“ Petr se zarmoutil, že mu potřetí řekl: ‚Máš mě rád?‘, a odpověděl mu: „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce.

Jan 21:15-17

Pán vám všem požehnej!