Bůh slyší a odpovídá na tvé modlitby (3)
Mé milé děti. Pán vám všem moc žehnej! Dnes dokončíme naše povídání o vysvoboditeli, o kterém jsme si povídali v předchozích 2 částí. Kdo z vás si pamatuje, kde jsme v povídání skončili? Ano. Správně. Dozvěděli jsme se, že se nic nesmí malého bezejmenného chlapečka dotknout, ba ani k němu k té malé proutěné arše, přiblížit.
Gabriel tedy řekl: “Staň se.“
Bůh tedy vydává rozkaz svým andělům: „Zatrubte!“ Deset tisíc andělů přichází ve zbrani!
Gabriel se ptá: „Kde budeš Ty, můj Pane?“ „Budu tam na druhém konci.“ Ó, Vždy je na příjmu, děti, Pán nikdy neotálí. „Počkám dole na druhém konci. Mám cíl. Když Mi lidé budou věřit, naplním Své zaslíbení. Ano, děti. Neboť je psáno –
„Pán neotálí s naplněním svého zaslíbení, jak si někteří myslí, nýbrž je k vám shovívavý, nechtěje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“
2. Petrův 3:9
Dobře, Pán jde tedy na druhý konec. Malý Áron potichoučku pláče, když vidí jak košík s jeho bratříčkem odplouvá a pomalu se vzdaluje od břehu řeky Nil. A malá Miriam? Stále stojí a dívá se také na malý koráb jak pluje do dáli. Nemohla z něj spustit svůj zrak. „
Tatínek Amram řekl: „Pojď, Miriam, začíná se rozednívat. Pojď honem, kohouti už začínají kokrhat, začíná se rozednívat, pojď, zlato, musíme už odejít, ať nás nikdo nevidí, jdeme!“ „Ach, tati, tati! Prosím, ještě chviličku. Nech mě tu stát, jen mě nech, to sledovat a uvidím, co se bude dít, kam košík dopluje, moc tě prosím! Za chvíli se vrátím domů.“
„Ach, to je dobrý nápad, Miriam, mohlo by to tak být, ano, dobře, v pořádku. Jen to tedy sleduj.“ Malá Miriam stojí a dívá se. Po chvilce cosi zahlédla. „Ó, co je to?,Co to je? To je krokodýl?, Ó ne!“ V tom se opravdu přiblížil k malé lodičce krokodýl. Ale děti!, poslouchejte, co se stalo. Ten jeden krokodýl připlouvá, aby snad chňapl po tom nákladu, ale co to?!, najednou on se otáčí a odplouvá pryč. Zkouší to druhý krokodýl a další a pátý a desátý a celé hejno těch hladových aligátorů. Ale všichni se odklání od té malé nepatrné archy a nemohou nic. Je to Světlo, které jim brání, byť se jen přiblížit a tu věc zblízka prozkoumat svojí zubatou tlamou. Ano! To Světlo! Ta Jistota, ta Ochrana, to Vše, co Pán zaslíbil se právě stalo! Opravdu! Krokodýli nemají žádnou šanci!, neboť oni jsou podřízeni Nejvyššímu ze Všech, jedinému Stvořiteli všeho a všech našemu Pánu Ježíši Kristu! Sláva Bohu, děti! Vidíte? Vidíte? On zaslíbil a vyplnil. On Jediný vždy vyplní to, co řekl! On Jediný je Ten pravý a věrný. Hallelujah! A tak tato malá stará archa z dehtu pluje dolů dále po řece. Po další chvilce spatřuje Miriam jak se loďka s jejím bratrem dostává do jakéhosi vodního víru. „Ach!“ Miriam řekla: “ To ne, to ne, Pane!, podívej se na to!“ Ano, děti. První věc, kterou i my můžeme zažít, je, že najednou se události, za které se modlíme, ony se nemusí okamžitě změnit či vyvíjet se tak, jak my sami si představujeme. Ale!
Tak to chodí. Někdy se pak právě i my dostaneme do jakéhosi víru této skutečnosti, že zapochybujeme nebo jednoduše dostaneme strach. Nebojte se! Nebojte se, děti. Někdo vždy hlídá a dohlíží na úplně vše. Písmo nám to říká. Poslouchejte – „ Andělé Boží táboří kolem těch, kdo se Ho bojí.“ Chvála! A tak zde jich jsou Pánem poslány dokonce deset tisíc Andělů Božích! Jaká nádhera! Jaká útěcha, děti! Když víme, že Pán se o nás stará! Malá Miriam jde tedy dále po cestě dolů, dívá se a sleduje archu. Po další chvíli košík uvízne. Tu si Miriam vzpomněla na slova svého tatínka: „Nedovol, aby tě někdo viděl, jak se na košík díváš. Pokud někdo přijde či kohokoli potkáš, dělej, jako by ses na něj ani nedívala, prostě odejdi jinudy a jen pokračuj.“ A přesně jak tatínek Amram řekl, tak malá Miriam poslechla a dělala. Po cestě potkala skupinku rybářů, pak i jednotlivce, stále však kráčela poblíž košíku, který plul po vodě. V tom se však najednou objevila přímo před Miriam vysoká zeď a košík? Ten, děti, proplul přímo pod tou zdí. „Co teď?“, pomyslela si Miriam. Neví, co má dělat. Přes samotnou zeď sama nepřeleze a tak jediné, co jí zbývá je, že sejde z cesty přímo do vody a následuje košík ve vodě stejnou cestou. A nyní podlezla onu zeď a ocitá se někde v zahradě. Ach, ta je tolik nádherná! Tolik rozličných květin se kolem ní najednou ukázalo. Tolik nádherných a vzácných stromů všude, kam jen se její malá očka zahleděla. Taková krása! Ano, děti, Miriam se dostala do překrásného parku, který byl součástí Faraonova paláce. „Co tady budu dělat? Kdyby mě někdo chytil tady, Pane, co by mi asi udělali?“ Její srdíčko tlouklo rychlými údery a stejnou rychlostí těkaly i její myšlenky hlavou. Rozhlížela se ale dále a hledala archu, kdepak je? Pak ji najednou objevila. Archa se zastavila přímo tam poblíž jakéhosi vstupu do paláce. Jen se mírně pohupovala na malých klidných vlnkách a již nikam neodplouvala. V tom Miriam uslyšela někoho mluvit. Vklouzla rychle do křoví, aby se ukryla. Náhle spatří nějaké muže, jak roztahují baldachýn a také vidí několik služebných, jak kráčí za ním a zpívají různé písně. V tom přichází nějaká žena a má kolem hlavy velkou zlatou čelenku. Je to moc hezká žena a jde směrem dolů k řece, tam, kde se zastavila archa s miminkem. Má na sobě opravdu krásnou róbu. A malá Miriam náhle uslyší, jak se jedna ze služebných ptá: „Vaše Veličenstvo, myslíte si, že voda bude dnes ráno vskutku teplá?“ Miriam si sama pro sebe zašeptala: „Veličenstvo? To musí být královská rodina!“ A tak ta paní, děti, byla to dcera Faraóna, ona jde dolů a tito velcí tmaví muži, ti sluhové, chystají odpočívadlo pro svoji paní a jdou tedy dolů k okraji vody a dcera Faraóna si zula své boty. A jedna pokojská svírá ve své náruči ručníky a ta druhá drží mýdlo. A tak ona šla tedy dolů na ranní koupel, umýt se do Nilu. V tom najednou říká: „Nebojte, jen strčím prsty nohou do vody a uvidím, jestli je už teplá. Ach, to je prostě tolik příjemné, být bosa ve vodě a jen tak tou vodou… Co? Co to tam je?“ Malá Miriam řekla: „Ach! Ona si právě té archy všimla!“ Jeden z těch velkých silných mužů řekl: „Moment, Veličenstvo, zjistím to. „Šplouch, šplouch, šplouch, vstupuje do vody a brodí se jí. Pak zvedne loďku a promluví: „Vaše Veličenstvo!“ Podá loďku další služce a ta to převezme a přinese a předloží k nohám své paní.
Dcera Faraóna přistoupí blíže a zvolá: „Co to je? Fíha, to ale smrdí! Je to celé potřené asfaltem. Podívejte se, a má to dokonce nahoře otvor.“
A Miriam radostí málem nahlas vykřikla: „Ach! Tady je můj bratříček! Tady je můj bratříček!“ A tak tedy archu ihned ta dcera Faraona otevřela. „Ach a co tam spatřila, děti? Co hned uviděla? Ano. Samozřejmě. Uviděla nejkrásnější miminko na světě! Přesně tak jak nám to Pán Ježíš oznamuje v Písmu. Sláva! Bůh, který může způsobit nenávist, On může taktéž způsobit lásku. A tak jen On to tak dělá, děti, všechnu lásku, kterou jen mohl, On vložil do lidského srdce té dceři Faraóna jakožto matce toho našeho bezejmenného miminka. A tak ona řekla: „Je to jistě jeden z Hebrejů… Já vím, co se stalo. To je ten můj nenávistný otec! Je tak zlý! Všechny ty malé hebrejské děti, on to byl, kdo nařídil, aby byly zabity. A nyní jedna z těch matek právě hodila raději své miminko v této arše do vody v očekávání, že zde přistane, jen aby ho můj otec nenašel. Ach, ten je tolik zlý! No, ale tohle dítě nezabije, protože ono je moje.“ Sláva našemu Pánovi, děti! Vidíte, jak to Bůh vše dělá? Jak vše dokáže dokonale připravit? Zvedla ho a políbila, protože dítě plakalo. A když plakalo, zahřálo ji to u srdce. Řekla: „Ubohé nevinné miminko. Vezmu si ho k sobě a dám mu jméno…..“A tam získal své jméno, děti. Vzpomenete jaké jméno tento chlapeček dostal? Výborně! Výborně! Mojžíš! Ano. Dostal jméno Mojžíš. Neboť v Bibli se přesně toto dočteme – „ I nazvala jméno jeho Mojžíš a řekla: Neboť jsem ho vytáhla z vody.“ Exodus 2:10
Řekla: „Nyní mu budu říkat Mojžíš a bude to moje vlastní dítě. Nechám si ho.“ A dále řekla: „Ale nemohu ho kojit. Nemám ho jak nakrmit.“ Děti, tehdy nebyly žádné lahvičky na krmení jako dnes, žádné podobné věci tehdy neměli. Ale jeden z těch sluhů řekl: “ Vaše Veličenstvo, najdu pro vaše dítě kojnou.“ „Ach,“ řekla, „to je velmi dobrý nápad.“
A v tu chvíli někdo promluvil k malé Miriam. Byl to Anděl Boží a zašeptal jí: „Miriam, nyní máš šanci! Máš šanci!“ Malá Miriam vystoupila ze křoví a zvolala: „Vaše Veličenstvo!“ Nejspíše za normálních okolností by paní malé Miriam s úlekem řekla : „ Co tady děláš, jak ses sem dostala?, stráže, chopte se jí!“, ale vidíte, děti, nic takového se vůbec nestalo, protože Bůh to vše přikryl. Ano. Vše se vždy odehraje tak, jak On to naplánuje, náš Pán Ježíš Kristus. A tak místo výhružných slov zaznělo: „ Ano, drahoušku, co tady děláš?“ Řekla: „Právě jsem tě viděla s dítětem. Vím, kde žije jedna milá matka, která by se za tebe postarala o tvé dítě.“ Faraónova dcera odvětila: „Dobře. Běž a sežeň ji a také ji vyřiď, že jí zaplatím 7.000,- korun týdně, aby se postarala o tohle dítě a dám jí celou řadu pokojů v paláci. Nyní, počkej ještě chvíli! Než kdykoli půjdeš sem do paláce i ta kojná, musíš znát heslo. Musíš vědět, jaké heslo to je, jinak nemůžeš vstoupit do paláce, stráže tě nepustí bez toho hesla.“ Víte děti, jaké je pro nás dnes to tzv. heslo, abychom mohli přes onu bránu vejít? Ano. Bible nám to říká. „ Neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze kteréž bychom mohli spaseni býti.“ A tím jménem je? Jistě. Děti. Ježíš Kristus! Hallelujah! To je naše heslo, děti. Jen ono. Ježíš Kristus. Správně! A tak po obdržení onoho hesla malá Miriam utíká směrem domů za svým tatínkem a maminkou.
A Amram se právě také před chvílí vrátil domů. A Jochebed celá zdrcená se mu hned vrhá do náruče a pláče…. „Amrame, můj muži, právě jsem před chvílí, víš, tam dole na ulici, viděla jsem, ta ubohá jedna matka, Amrame, ty čarodějnice, ony ji vzaly její dítě, toho malého chlapce a rozbily mu hlavu a ony jen tak odešly za dalšími dětmi je zabít! Jak všichni kolem, kdo to viděli, křičeli a plakali!“ V tu chvíli někdo…buch, buch na dveře. Byla to Miriam. „Ach! Ach, Miriam! Pojď dál, drahoušku! Co se stalo s naším dítětem?“ „Mami, mám takový hlad.“ „Ale co se stalo s dítětem?“
„Mám hlad, mami.“ Chval Pána! Hallelujah! Mám hlad, maminko.“
„Ale co se stalo s dítětem?“
„Mami, mám takový hlad, že bych mohla sníst všechno v domě.“
„Miriam, dáme ti něco k jídlu, ale co se stalo s dítětem?“
„Ach, dítě je v pořádku, maminko. Dej mi něco k jídlu. Jsem tak šťastná!“
„No, co se stalo s dítětem, Miriam?“
„Dej mi něco k jídlu, jsem tak hladová.“ Dokážete si to představit, děti?
Maminka Miriam na ni naléhá se vším zájmem a starostí o malé miminko, co právě poslali po řece Nil a malá Miriam myslí jen na jídlo. Nádhera, že děti? Poznáváte se v ní trošku také? Jochebed řekla: „Miriam! Já jsem tvoje matka a tohle je tvůj otec. Kde je naše dítě, odpovíš už konečně?“
Řekla: „Mami, říkala jsem ti to. Dítě, ano, viděla jsem ho a je v pořádku. A teď, mami, přines mi prosím už něco k jídlu, mám hlad.“
Tak Jochebed šla a přinesla jí sendvič. Řekla: „Zde máš jídlo, miláčku a teď nám už vše povyprávěj.“ A malá Miriam se zakousla do té svačinky a první, co z ní vypadlo bylo: „ Mňam, mňam, to je tak moc dobrý!“ Jakmile dožvýkala sousto, popovídala svým rodičům vše, co se v zahradě Faraóna odehrálo a pak zvolala: „Mami, jdi si vzít své nejlepší oblečení a sbal si kufr, protože ty sama se budeš starat o své dítě. Jupí!“
Ó, děti, je to tak nádherné! Už vidíte všichni, co jsme si říkali v 1. části a také zopakovali ve 2. části a nyní se to navrátilo opět k těm zopakovaným Pánovým slovům?
Tedy poslouchejte – „ Kdo nalezne svůj život, ztratí jej a kdo ztratí svůj život pro mě, nalezne jej.“ Matouš 10:39
Je to dokonalé, děti! A tak malá Miriam jen o kousek dál, řekla: „Ano, maminko, dnes půjdeš do paláce. A nejen to, dostaneš 7.000 korun týdně a ty nejlepší pokoje, aby ses postarala o své vlastní dítě.“
Poprvé, děti, v celé světové historii byla matka placena za kojení svého vlastního dítěte. Hallelujah! Vidíte, jak to Bůh dělá? Chvála jen Jemu! Bůh dělá věci a vše tak nádherné a jedinečné, no je tak úžasný! Vyplatí se, děti, modlit? Je dobré se modlit? Vskutku ano. A tak Jochebed si připravila svůj malý kufr a vydala se na cestu do paláce jak jen nejrychleji uměla. A první věc, o které víme, děti, přišel k ní velký starý strážce, který tam stál se svým velkým kopím, řekl: „Kdo tam jde? Řekni heslo.“
„Ježíš Kristus.“ Odpověděla.
„Vstup dovnitř.“ odvětil strážný.
Pokračovala dále a v tom se objevil další strážce. Ten na ni vytasil meč a řekl: „Kdo jsi? Kdo tam jde?“
Jochebed opět odpověděla. „Ježíš Kristus.“
Řekl: „Pojď dál.“ Vidíte, děti, jak Bůh koná?
Jde dál rovnou do paláce a všichni členové královské rodiny vyjdou a tasí další šavle.“ Kdo tam jde, řekni heslo!“
„Ježíš Kristus.“
„Pojď dál.“
Pak vyšla Faraónova dcera a řekla: „Jsi ta malá dáma, na kterou její Veličenstvo čeká?“
„Ano.“
„Jsi ta ošetřovatelka pro dítě?“
„Ano.“
„Víš něco o miminkách?“
Řekla: „Ano, Vaše Veličenstvo.“
Řekla: „Podívej se na to dítě. Není krásné?“
„Ano, Vaše Veličenstvo. Ano.“
Řekla: „Víš, jak nakojit dítě?“
„Ano, Vaše Veličenstvo. Jistěže.“ „Dobře,“ řekla, „dám ti tvoji mzdu 7.000,- korun týdně a také máš nejlepší pokoje v paláci a jídlo ti bude posíláno pokaždé. Nebudeš muset ani vycházet ven a vařit si vlastní. Nyní, tady je dítě. Buď opatrná. Nepouštěj ho.“
„Ach, nebojte, Veličenstvo, neupustím ho.“
„Postarej se o něj nejlépe jak dokážeš.“
„Nebojte se, udělám to.“ Bude mít tu nejlepší péči.“
Jistě, bylo to její vlastní dítě, viďte, děti?
No není Bůh nádherný, děti? Jak On má vždy vše pod Svojí kontrolou?, nic Mu neunikne. Vše dokončí tak, jak On zaslíbil. Kolik z vás a nejen vy děti, co posloucháte či čtete tato slova, by chtělo, aby se o vás Ježíš staral jako o to malé dítě? Věříte, že vás Pán Ježíš miluje stejně jako Mojžíše? Věříte, že vás takhle stejně sledují andělé? Bůh vám dal duši. A tak nyní víme, když si ji zachováme, svou duši, co se s ní stane? Ano. Ztratíme ji. Ale když ji vrátíme Ježíši? On ji zachrání. Pokud jste se kdokoli z vás, děti, rozhodly ve svém vlastním srdci, odevzdat svoji duši Pánovi Ježíši, je zde způsob, jak Mu to povědět:
„Drahý Pane Ježíši, to je vše, co Ti musím dát, je to moje duše pro Tebe samého. Věřím Ti, že se o mne postaráš a budeš na mne dohlížet jako na Mojžíše.“
Děti, byla to Mojžíšova maminka, která nakonec vychovala svého malého chlapce, aby vedl celý Izrael do zaslíbené země, jak nám říká Bible. Oh, ona byla skutečná matka. I vy, děti, máte také skutečnou maminku, která se za vás modlí a také tatínka, který se za vás modlí. A co když zrovna nyní právě poslouchá tato slova nějaký malý Mojžíš či nějaká malá Miriam, prorokyně? Ach, děti. Modleme se všichni. Drahý nebeský Otče, tyto malé děti Tě milují a přicházejí a poznávají, že mají duši, která musí být spasena, kéž by Ti ji vydaly a nechtěly by žít pro sebe, aby nalezly věčný život. Dej to, Pane. Dotkni se každého jednoho z nich. Neboť …člověk Tě může poznat jen, když Ty se mu dáš poznat, můj Pane….Požehnej všem těmto malým chlapcům a děvčatům, požehnej jejich matkám a otcům. Ať je nad nimi všemi Tvá vzácná milost a milosrdenství. Odpusť nám, Pane, všechny naše hříchy a nedostatky. Kéž, od tohoto dne, bude jejich malý život sladký a pokorný. Kéž jsou poslušnými dětmi svým rodičům a svému nebeskému Otci. Odpusť nám všechna naše provinění. A pomoz nám od tohoto dne být zcela jen Tvými. Svěřujeme tyto malé děti do Tvých svatých rukou. Amen.
„Miluji Ježíše,
Miluji Ježíše,….
neboť On dřív miloval mne…..
