Deset mincí

Kdysi dávno, v krajině, kde se večerní slunce třpytilo na hladině Galilejského jezera jako tisíce drobných zlatých světélek, stála malá tichá vesnička. Mezi kamennými domky vedly úzké uličky a ze zahrad se linula vůně bylinek a fíkovníků.

V jednom z těchto obydlí žila žena.

Její příbytek nebyl ani prostorný, ani honosný. Uvnitř stál jen jednoduchý dřevěný stůl s malou olejovou lampou a kolem něj nenáročná lavice. Přesto mezi vesničany kolovaly pověsti o zvláštním klidu, který dům ukrýval. Kdo v něm usedl s těžkým srdcem nebo unavenou duší, odcházel odlehčený, jako by se jeho duše znovu nadechla.

Tato žena vlastnila jeden vzácný předmět, který si cenila nade vše.
Nebyla to truhla plná drahokamů ani třpytivý šperk královské hodnoty. Byla to čelenka ozdobená deseti malými stříbrnými mincemi.
Dnes lidé nosí snubní prsten, aby projevili svou lásku a oddanost. V dávných dobách však ženy v těchto krajích nosily právě takovou čelenku.

Když žena procházela vesnicí, mince na hlavě se jemně pohupovaly a tiše cinkaly.
Bylo to znamení, že je vdaná a patří svému manželovi.
Pro ni však ta kovová kolečka znamenala ještě něco hlubšího – děti.
Každá z nich jí připomínala jednu ctnost, kterou chtěla pěstovat ve svém nitru.

Byly jí:

Láska – srdce milující bez podmínek.

Radost – světélko, které neuvadá.

Pokoj – klid uprostřed bouře.

Trpělivost – vytrvalost i v těžkých časech.

Dobrota – ruce ochotné pomáhat bližním.

Mírnost – slova jemná a vlídná.

Víra – naděje a jistota i v temnotě.

Laskavost – schopnost vykouzlit úsměv.

Sebeovládání – srdce, jež zůstává na správné cestě.

Věrnost – stálost a oddanost ve všem, co konáme.

Tyto ctnosti jsou zmíněné také v bibli v Listu Galatským, který si můžete přečíst sami nebo i s rodiči.

Jednoho večera, když nad vesnicí pomalu padal soumrak a první hvězdy rozsvítily nebe, žena si sundala čelenku a položila ji na stůl.
Chtěla si jen tak na chvíli odpočinout, ale pak jí přišlo do srdce zvláštní volání – „Přepočítej si své mince.“

Vzala tedy první.
„Jedna…,“ počítala tiše.

Poté druhou.
„Dvě…“

Pokračovala dál.

„Tři… čtyři… pět… šest… sedm… osm… devět…“

Zarazila se.
Znovu se podívala na stůl a pomalu začala počítat ještě jednou a důkladně:

„Jedna… dvě… tři… čtyři… pět… šest… sedm… osm… devět…“

Opravdu! Jedna mince chyběla. Ó, děti!
Její srdce prudce zabušilo. Kam se mohla ztratit?
Musela být někde v domě.

Venku se už stmívalo a stíny se více a více prodlužovaly. Místnost se pomalu ponořovala do šera.

Žena cítila, že musí okamžitě jednat.
Zapálila lampu.
Malý plamínek se rozhořel a teplé světlo zalilo celý pokoj. Pochmurné kouty se náhle rozjasnily.
Vzala koště a začala pečlivě zametat. Nejdříve kolem stolu, potom pod lavicí, nakonec i u stěn, kde se prach rád ukrývá.
Ó, děti! Zametala tak trpělivě a s láskou. Haleluja!

Bratr Branham k tomuto příběhu vysvětloval:

„Ta žena představuje Nevěstu Kristovu a všechny mince znázorňují vlastnosti, které by měla mít.“

Také dodal:

„Mince může být ztracena, ale její hodnota nikdy nezmizí.“
I když člověk někdy odbočí z dobré cesty, v Božích očích je stále vzácný.

Žena pokračovala s nadšením a horlivostí.
Světlo lampy zářilo stále jasněji.
Lampa symbolizuje Boží slovo, děti, které odhaluje, co bylo skryto.

Někdy ani nevnímáme, že něco ztratíme.
Někdo přijde o radost, jiný o pokoj, další o lásku.
Proto je nutné se vždy zastavit a podívat se do vlastního srdce.

„Je později než si myslíme“ připomínal prorok.
Shromáždění není jen o lavicích nebo hudbě – přicházíme, abychom očistili svá srdce před Bohem, protože den vykoupení se blíží.

Žena zametala dál – pod stolem, u dveří, u stěn.

A pak… co to?

Koště narazilo na něco drobného.
Ozvalo se tiché „cink“.

Žena se okamžitě sklonila, odhrnula prach a v proužku světla se cosi zalesklo.
Byla to malá stříbrná mince, kterou hledala. Ó, děti!
Ležela na podlaze jako drobná třpytka.
Žena ji vzala a na tváři se jí rozlil výraz radosti a dojetí současně.

Její srdce zaplavilo veliké štěstí.
Vyšla ven a volala na sousedky:

„Pojďte ke mně! Pojďte ke mně!“

Když sousedky přišly, ukázala jim všem nalezenou minci:

„Radujte se se mnou,“ řekla. „Našla jsem, co jsem ztratila, Haleluja!“

Všechny ženy se radovaly spolu s ní.

Ó, děti, přesně taková radost panuje v nebi, když se nalezne jedna ztracená lidská duše.
A ten večer malý domek ve vesnici zářil světlem Evangelia a potěšením lidských srdcí.

A čelenka s deseti mincemi?
Ta byla opět plná, připomínající, že největší poklad není ze zlata ani stříbra, ale přebývá v lidském nitru a je jím samotný Pán Ježíš Kristus.

Amen.