Zvláštní kuřátko

Bylo ještě velmi brzy ráno. Nad horami se pomalu začínalo objevovat světlo nového dne. Louky byly pokryté rosou a všechno bylo tiché, jako by svět ještě spal.
Jen ptáci už byli vzhůru.
Nad vysokou skalou v horách se vznášela velká orlice. Silnými křídly plachtila ve větru a hledala místo, kde by mohla postavit své hnízdo.
Našla úzkou římsu ve skále, vysoko nad údolím. Tam položila několik vajec do měkkého hnízda z větví a trávy.
Každé ráno je zahřívala a chránila před větrem.

Jednoho dne ale přišla silná bouře.
Vítr hučel mezi skalami, mraky se honily po obloze a déšť bubnoval na kameny.
Orlice se snažila hnízdo ochránit, jak jen mohla.
Ale když přišel obzvlášť silný poryv větru, jedno vejce se odkutálelo z okraje hnízda.
Kutálelo se dolů a dolů po úbočí skály.
Odrazilo se od kamene.
A pak ještě jednou.Bum.
Až nakonec dopadlo hluboko dole v údolí, na měkkou trávu u jedné malé farmy.

Nikdo si toho nevšiml.
Jen jedna stará slepice, která tam právě hledala zrníčka.
Naklonila hlavu a podívala se na vejce.

„To je ale zvláštní vejce, kvok.“ zamumlala.

Bylo větší než její vlastní.
Ale slepice o tom dlouho nepřemýšlela.

„Možná je prostě jen moje,kvok, kvok.“ řekla si.

A odkutálela vejce do svého hnízda mezi ostatní.

Uplynulo několik týdnů.
Jednoho slunečného rána se začala vejce líhnout.
První skořápka praskla.
Pak druhá.
Malá žlutá kuřátka vykoukla na svět a začala vesele pípat. „Píp, Píp, Píp….Haleluja, to je ale překrásný den, zpívala něžně.“

Mezi nimi se začalo líhnout také to podivné velké vejce.
Najednou skořápka praskla a malé ptáče také vykouklo ven.

Ale, co to??? Děti, představte si, že ten mrňousek nebyl vůbec jako ta ostatní kuřátka.
Ptáče vypadalo sice podobně, ale mělo silnější zobák. Větší nohy. A jeho křídla byla neobvykle dlouhá.
Matka slepice se na něj chvíli udiveně zírala. Pak jen pokrčila svými křídly a řekla:

„No, kvok, každé kuřátko je tak trochu jiné.“

A tak malé ptáče vyrůstalo na dvoře mezi všemi slepicemi.
Dny na farmě byly vždy podobné.
Ráno matka slepice zakdákala.

„Vstávat! Děti, jdeme hledat zrní!, kvok…“

Kuřátka okamžitě běžela za ní. A to malé ptáče – malý orel, běžel také.

Slepice je učila:

„Podívejte se. Takto se hrabe v hlíně.“

A kuřátka začala hrabat a ve všem ji následovala.
Malý orel také.

„A takto se hledají červíci.“ Zvolala v učení dětí opět matka slepice.

Kuřátka vší svoji sílou zobala do země.
Malý orel zobnul také.

Ale, mé milé děti, někdy se náš orel zastavil. Podíval se na oblohu k nebi. A cítil velmi zvláštní pocit.
Jako by ho něco volalo a v srdci táhlo.

A tak dny plynuly až jednoho dne se stalo něco tolik zvláštního.
Malý orel stál u plotu a opět se zadíval na blankytně modré nebe.
Najednou spatřil vysoko nad farmou, kroužit velkého dravce. Byl to orel.
Jeho křídla byla tak obrovská až se našemu orlíkovi tajil dech.

Orel klouzal vzduchem bez jediného mávnutí.
Malý orel na něj fascinovaně hleděl.

„Mami,“ zeptal se slepice, „co je to?“

Slepice se podívala nahoru a rychle sklopila oči k zemi.

„To je orel,“ řekla.

„Ó, je tak krásný,“ řekl malý orel tiše a obdivoval stále jeho siluetu ve vzduchu.

Slepice však zavrtěla hlavou a řekla mu:

„Ne!na to se vůbec nedívej, to není pro tebe. Kvok.“

„Proč?“ Dožadoval se odpovědi dychtivě malý orlík.

„Protože my slepice nejsme jako on.“

„A proč nejsme?“ Ptal se se zájmem dál.

Slepice odpověděla:

„My jsme slepice. My patříme jen na zem.“

Malý orel sklonil smutně hlavu.
Ale hluboko v srdci vyvstal podivný pocit, že slova matky slepice nejsou úplně správná.

Dny plynuly.
A malý orel dělal dále všechno, co dělaly slepice.
Hrabání.
Zobání.
Pobíhání po dvoře. Kdákání.

Ale jednou k večeru, když zapadalo slunce, seděl sám na plotě a pozdvihnul svoji hlavu vzhůru k nebi.
Cítil tak nezvyklou a zvláštní silnou touhu.
Touhu po výšce.
Touhu po větru.
Ale nevěděl proč? Co se to děje?
A tak se zeptal starého kohouta opodál.

„Myslíš, že bych mohl někdy létat tak vysoko jako ti ptáci tam na nebi?“

Kohout se hlasitě zasmál.

„Kykyrykýýý, to je ale nápad! Kykykrykýýýýý…. Ne, ne. My slepice vůbec nelétáme. My jen trochu poskočíme.“

Malý orel si tíživě povzdechl a řekl kohoutovi.

„Asi máš pravdu.“

Ale ani tak se ten pocit v jeho srdci nevytratil.

Druhého dne přišlo jedno zvláštní ráno.
Bylo velmi brzy.
Obloha byla ještě tmavá. Ale na východě se začal objevovat první zlatavý paprsek slunečního svitu.
Nastalo velikonoční ráno.
Na farmě bylo ticho. Malý orel se probudil dříve než ostatní. Vyskočil opět na svůj oblíbený plot a díval se směrem nahoru k horám.
Slunce mezitím pomalu vycházelo a bylo jasnější.

A v tom – na-je-dno-u… Co se, děti, nestalo?

Náš malý orel uslyšel hlas. Silný. Hluboký. Svobodný.

„Orrrle!“

Malý orel se polekal. Rozhlédl se kolem. Vysoko na nebi spatřil kroužit velkého orla.

Ten znovu zavolal:

„Orrrle!“

Malý orel odpověděl:

„Voláš na mě?“

Velký orel zakroužil níž.

„Ano.“

„Ale já nejsem orel,“ řekl malý pták.

„Jsem jen jakési zvláštní kuřátko a říkají mi slepice.“

Velký orel se zasmál.

„Ó, ho, ho, ho, ty nejsi přeci žádná slepice!“ A po chvíli velký orel přistál na stromě u farmy. Podíval se na malého ptáka. A pravil mu:

„Jen se pořádně podívej na sebe.“

Malý orel roztáhl opatrně svá křídla. Ó, jaké zjištění! Jeho křídla byla tak velká a mohutná. Mnohem větší než křídla slepic. Byl tak udivený!

„Vidíš?“ řekl velký orel.

„Ty jsi orel.“

Malý orel však znepokojeně zavrtěl hlavou.

„Ne. Nemohu být orlem, vždyť já neumím létat.“

Velký orel mu odpověděl:

„To proto, že jsi to nikdy nezkusil.“

Slunce mezitím o veliký kus poskočilo zcela nad hory.
Jeho zlatavá a hřejivá záře zaplavila farmu.

Velký orel po chvíli řekl:

„Podívej se na to slunce.“

Malý orel zvedl hlavu. Světlo mu zasvítilo do očí. A najednou pocítil něco tak neuvěřitelně zvláštního.
Jako by se v něm probudila mocná a nadpřirozená síla.

Velký orel řekl:

„Víš, co dnes znamená tento den?“

Malý orel zavrtěl hlavou na znamení toho, že neví.

„Dnešní den je dnem vzkříšení.“

„Co je to vzkříšení?“ zeptal se malý orel.

Velký orel odpověděl:

„Znamená to, že nový život přichází i tam, kde lidé myslí, že všechno skončilo.“

Velký orel mávnul poté svými křídly a vznesl se do vzduchu.

„Pojď za mnou!“ Vybídl malého orlíka.

Malý orel se ale ještě bál.

Slepice ho pozorovaly a začaly na něj hlasitě křičet:

„Kokodá, kokodá, Ne! Spadneš! Nezkoušej to, jsi slepice, pamatuj, ty to nikdy nedokážeš, jsi stejný jako my!!!“

Ale velký orel zavolal:

„Ty jsi orel! Jen roztáhni svá malá křídla, orle, a leť!“

Malý orel sebral veškerou odvahu, roztáhl svá křídla, vítr se opřel do jeho perutí, seskočil z plotu. Ó, děti, nejdříve opravdu padal.
Srdce mu bušilo silnými údery vzrušením a strachem dohromady, ó.

Ale pak?

Haleluja!!! Ucítil vítr pod svými křídly. Nabral směr a výšku a letěl. Vzlétl vysoko nad zemí a připojil se ke svému velkému orlovi a
letěli spolu nad farmou. Pak nad loukami. Pak i nad řekou.
Malý orel nemohl uvěřit, co se děje.

„Wow!!! Já opravdu letím!Letím!“

Velký orel se usmál a s láskou řekl:

„To proto, protože jsi byl takto od začátku stvořen k létání.“

Stoupali oba výš a výš až farmu skoro neviděli.
Malý orel se podíval na slunce.
Ó, jak bylo nádherné. Teplé. Hřejivé. Plné svitu.

Velký orel řekl:

„Víš, proč je toto dnešní velikonoční ráno tak zvláštní?“

„Nevím.“ Odpověděl malý orel.

„Protože nám připomíná, že světlo vždy zvítězí nad tmou.“

Malý orel zaujatě poslouchal.

„Když lidé mysleli, že všechno už skončilo, Bůh přinesl nový život.“

Malý orel se zamyslel a pak řekl.

„Tak jako když jsem si myslel, že jsem už navždy slepice?“

Velký orel souhlasně přikývl.

„Přesně tak.“

Malý orel letěl tak radostně, děti, výš a výš vzhůru k oblakům.
Vítr zpíval v jeho křídlech slova chvály –
„Roztáhni svá křídla, malý orle, a leť.
Zde v údolí místo nemáš, ale k nebi se vznášet
nech.
Když vrah stíní ti slunce jas, tak věř,
že dvě křídla máš.
Roztáhni svá křídla, malý
orle, a leť.“

Slunce tak jasně toho dne zářilo..
A náš malý orel cítil nevýslovnou radost, z každého mávnutí křídly, z každého okamžiku letu, jakou ještě nikdy předtím nezažil.

„Proč jsem to nevěděl dřív?“ zeptal se.

Velký orel odpověděl:

„Někdy lidé zapomenou, kým byli stvořeni.“
„Ale jen pravda je může probudit a osvobodit, jako dnes tebe.“

A tak toho velikonočního rána, milé děti, malý orel objevil pravdu.
Nebyl stvořen pro prach dvora.
Byl stvořen pro nebe.
Stejně jako semínko je stvořeno, aby vyrostlo.
Stejně jako slunce vychází po noci.
A stejně jako Ježíš Kristus vstal z hrobu.

Proto Velikonoce nejsou jen příběhem z minulosti.
Jsou nám živou připomínkou, že Bůh nám přináší nový život a nové světlo.
Neboť je psáno –

„Každý, kdo prosí, dostává; kdo hledá, nalézá; a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.“
Matouš 7:8

Pán s vámi všemi.