Náman a sedmé ponoření

Nádherný den všem posluchačům přeji.
Dnes začneme dalším příběhem z Bible, který vás, milé děti, určitě povzbudí. Je to příběh, nad kterým se můžeme zamyslet a který nám ukáže, jak Bůh někdy jedná velmi zvláštním, ale krásným způsobem.

Nejprve si otevřeme Bibli.
Nalistujme si 2. Královskou 5, verš 1.

„Náman, velitel vojska syrského krále, byl u svého pána velmi vážený a uznávaný muž… byl to statečný hrdina, ale byl malomocný.“

Byl jednou jeden velmi slavný vojevůdce. Jmenoval se Náman.
Byl velitelem vojska syrského krále a lidé o něm mluvili s úctou.
Když Náman projížděl ulicemi města, lidé říkali:

„Podívejte, to je ten velký hrdina! Ten, který vyhrál mnoho bitev!“

A opravdu – byl to statečný muž. Král mu důvěřoval. Vojáci ho poslouchali. Měl krásný dům, služebníky a bohatství.
Ale jeden den, když byl doma a sundal si svůj vojevůdcovský plášť, podíval se na svou ruku… co to??? Jeho tvář rázem zesmutněla.
Na jeho kůži se objevila jakási vyrážka. Děti, té nemoci se říkalo Malomocenství.

V těch dnech to byla strašná nemoc. Nikdo ji neuměl vyléčit.
Bratr Branham o tom jednou řekl v kázání, že Náman byl „velký muž v očích světa, ale před touto nemocí byl stejně bezmocný jako kdokoliv jiný“.

A tak i velký vojevůdce někdy seděl sám a přemýšlel.

„Co bude dál?“ povzdechl si.
„Co když se to zhorší?“

V Námanově domě pracovala malá izraelská dívka. Byla odvedena z Izraele během jedné výpravy a teď sloužila Námanově ženě.
Byla ještě dítě jako i vy, děti, co právě posloucháte.
Ale ona měla něco, co mnohdy ani mnozí velcí lidé neměli. Co to mohlo být? Ó.
Ona měla víru.

Jednoho dne si všimla, že její paní je velmi smutná.

„Paní,“ řekla opatrně, „proč jste tak smutná?“

Námanova žena si povzdechla.

„Ach dítě… náš pán je velmi nemocný. Nikdo mu nemůže pomoci.“

Dívka chvíli přemýšlela a pak řekla něco velmi velmi prostého:

„Kéž by můj pán byl u proroka v Izraeli. Ten by ho určitě uzdravil.“

Děti, bratr Branham někdy říkával, že Bůh často používá ty nejmenší.Nejen vzrůstem, ale svojí jednoduchostí v srdci.

„Vidíte,“ vysvětloval, „Bůh nepoužil krále ani vojevůdce. Použil prostou malou dívku.“

Námanova žena se překvapeně podívala na dítě a zeptala se.

„Myslíš to vážně?“

Dívka přikývla.

„Ano. Prorok Elíša slouží živému Bohu.“

Když se to Náman dozvěděl, šel ke svému králi.

„Slyšel jsem,“ řekl, „že v Izraeli je prorok, který může uzdravovat.“

Král se zamyslel.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Pošlu tě tam. Dám ti dopis pro izraelského krále.“

A tak se Náman vydal na cestu.

Jel s koňmi, vozy a služebníky. Vzal také mnoho darů – stříbro, zlato a krásné šaty.

Když přijel do Izraele, předal dopis králi.

Ale izraelský král se polekal.

„Copak jsem Bůh?“ zvolal.
„Jak mám někoho uzdravit?“

Když se o tom doslechl prorok Elíša, poslal králi zprávu:

„Pošli ho ke mně.“

Náman přijel ke dveřím prorokova domu.
Jeho koně stáli před domem. Služebníci drželi dary a byli všichni v očekávání.
Náman trpělivě čekal a v duchu si pomyslel a pak i řekl.

„Určitě prorok vyjde ven,“ řekl svým služebníkům.
„Postaví se přede mne, bude se modlit a stane se jistě velký zázrak.“

Bratr Branham o tom říkával něco velmi zajímavého, děti.

„Náman měl vlastní představu, jak Bůh bude jednat.“

A to se stává i dnes.
Lidé si někdy myslí, že Bůh musí jednat přesně tak, jak si oni představují.

Ale prorok Elíša nevyšel.
Místo něj vyšel jeho služebník.

„Mám zprávu od proroka,“ řekl.

Náman se narovnal.

„Tak mluv.“

Služebník řekl:

„Jdi k řece Jordán a sedmkrát se v ní ponoř. A tak budeš uzdraven.“

Pak se otočil a vešel zpátky do domu.

Ó. Děti.

Chvíli bylo ticho.
Náman se díval na dveře domu a jen tak zkoprněle stál.

Najednou jeho tvář zrudla hněvem.

„Cože?“ zvolal.

„To je všechno?“

Začal chodit sem a tam.

„Já jsem myslel,“ řekl rozzlobeně, „že prorok vyjde ven, bude vzývat jméno svého Boha a položí na mě ruce!“

Služebníci ani nedutali a jen mlčeli.

Náman pokračoval:

„A ještě ke všemu… Jordán?“

Ukázal směrem k řece.

„Copak nemáme v Sýrii lepší řeky? Abána a Parpar jsou přece mnohem čistší!“

Děti, bratr Branham při vysvětlování tohoto příběhu říkal, že problém nebyla voda.

Problém byla Námanova pýcha. Bůh chtěl, aby Náman uvolnil svou pýchu a naučil se věřit, že poslušnost je důležitější než jeho vlastní hrdost.

Proč?Náman byl velký muž. Byl zvyklý, že lidé dělají věci podle jeho přání.
A teď mu někdo řekl něco tak jednoduchého.
Ponoř se do řeky.
Sedmkrát.

Co bylo dál, děti? Jak to pokračovalo?
Náman už už chtěl odjet.
Ale jeden z jeho služebníků přišel blíž k němu a?

„Pane…“
Náman se na něj podíval.
„Co chceš?“

Služebník řekl uctivě a tiše:

„Kdyby po tobě prorok chtěl něco velkého, neudělal bys to?“

Náman se nad jeho slovy zamyslel a zklidnil svoji mysl a rozhořčení.

„Ano… udělal bych to.“
Služebník se v srdci zaradoval a povzbudivě pokračoval.

„Tak proč neudělat něco tak jednoduchého, můj pane?“
Ó. Haleluja, děti!

Bratr Branham často říkal:

„Vidíte, někdy nám Bůh dá velmi jednoduchý způsob. A lidé přes to klopýtají.“

Náman chvíli mlčel.
Pak se podíval do dáli směrem k řece Jordán.

„Dobře,“ řekl nakonec.

„Pojedeme tedy k řece jak mi bylo řečeno.“

Děti, řeka Jordán nebyla velká a slavná řeka.
Naopak. Byla velmi kalná a úplně obyčejná.
Náman sešel tedy ke břehu.
Jeho služebníci téměř se zatajeným dechemho pozorovali, co se bude dít.
Náman velmi opatrně a pomalu sundal svůj plášť a vstoupil do vody.

„Jedna,“ řekl jeden ze služebníků.

Náman se ponořil.
Vynořil se ven.

Nic se nestalo.

„Podruhé.“

Ponořil se znovu.
A opět nic.

„Potřetí.“

Stále nic.

Bratr Branham říkal:

Představte si, jak se asi Náman cítil. Byl to velký vojevůdce. Všichni ho znali. A teď měl jít do kalné řeky Jordán a sedmkrát se ponořit.“

Ale Náman pokračoval nerušeně dál.

Čtvrté ponoření.

Páté.

Šesté.

Stále žádná změna, děti.

Služebníci dále zadržovali dech.

„Ještě jednou,“ řekl povzbudivě další z nich.

„Sedmé ponoření, pane!“

Náman se zhluboka nadechl.Pak se ponořil po sedmé. Voda se zavlnila.
A když se vynořil, podíval se okamžitě na svou ruku.

Najednou radostně vykřikl.

„Podívejte!“

Ó, děti!!! Jeho kůže byla doopravdy čistá. Zcela bez známek malomocenství! Chvála Pánovi za to!
Byla úplně zdravá. Jemná jako kůže malého dítěte.

Služebníci se tolik radovali.

„Pane! Pane! Jste uzdraven!“

Bratr Branham říkával:

„Když Náman poslechl Boží slovo přesně, zázrak se stal.“

Náman rychle vyšel z vody.
Oblékl se a okamžitě spěchal, aby se vrátil k prorokovu domu.
Tentokrát, děti, nastala změna, veliká změna v jeho srdci! Už nestál hrdě.
Ne, naopak, přišel velmi pokorně.
Když stál takto před prorokem, řekl:

„Teď vím, že není žádný Bůh na celé zemi, jen v Izraeli.“

Haleluja!
Chtěl dát jako projev úcty a radosti prorokovi své všechny dary.
Ale prorok Elíša jen zavrtěl hlavou.

„Ne,“ řekl.
„Nic si nevezmu.“

Náman byl tolik dojat.

„Prosím,“ řekl, „dovol mi alespoň vzít trochu země z této země. Chci doma uctívat pravého Boha.“

Prorok přikývl.

Bratr Branham tento příběh často vysvětloval děti tak, že nám Bůh ukázal tři důležité věci.

První – víra může přijít od někoho malého.
Malá dívka byla ta, která Námanovi řekla pravdu.

Druhá – lidé musí odložit svoji pýchu.
Náman byl sice velký muž, ale i on se musel před Bohem pokořit a sklonit svá kolena.

A třetí – Když člověk poslechne Boží slovo, Bůh jedná.

Vidíte?

„Bůh nepotřeboval velký obřad. Stačila poslušnost Božímu slovu.“

Tato malá dívka, možná ani nevěděla, jak velkou věc Bůh skrze její slova udělal.
Ale Bůh to věděl. On ví vše a je neměnný. Je stále stejný a jedná stále stejným způsobem.

A Náman?
Ten na to nikdy nezapomněl.

Jaké ponaučení nám příběh ukázal, děti?
Zkuste se sami v tichosti zamyslet a pro inspiraci na závěr si přečteme tato důležitá slova z Bible –

„Poslušnost je lepší než oběť.“
(1. Samuelova 15:22)